Austrálie - první čtvrt rok...#2 Cairns

Samotná cesta do Cairns byla dlouhá. Už při cestování Kanadou jsem získal úplně jiný náhled na pojmy jako je "vzdálenost", "daleko", nebo "dlouho". Zde v Austrálii je to podobné, z Gold Coast do Cairns je to cca 1770 km, autem přibližně 19-20 hodin. Pro srovnání je to podobná vzdálenost jako trasa Praha - Barcelona, s tím rozdílem, že tady nejen že neopustíte Austrálii (samozřejmě), ale dokonce ani jeden australský stát. Obě města, jak Gold Coast, tak Cairns, leží totiž ve stejném statě - Queenslandu.

Abychom si dlouhou cestu zpříjemnili, zastavili jsme se na pár pěkných místech po cestě, které nebyly velkou zajížďkou.

Většinou jsme stavěli v Národních parcích, jelikož na východním pobřeží Austrálie se nacházejí nejstarší deštné lesy na světě. Klima je tady zeleni nakloněno. Také jsme ale neopomenuli turistické destinace, jako třeba městečko Airlie beach, které je běžně narváno turisty. V době, kdy jsme tam byli my, to bylo spíše město duchů.

No a takovým pomalým klidným tempem, kdy jsme ještě museli řešit problémy s autem...jsme nakonec dorazili do Cairns. V té chvíli už se schylovalo k nejhoršímu propuknutí Corony. Pár dní po tom, co jsme přijeli, to vypuklo. Zavírání restaurací, barů, vyprodaná rýže, toaleťáky (hahaha), těstoviny atd...Reportáže o Austrálii bez toaletního papíru byly pravdivé, všechny regály byly prázdné. My naštěstí bydleli v hostelu, kde očividně měli zásoby, ale obyčejní lidé, kteří se neúčastnili prvních nájezdů na toaletní papír museli trpět. Nás více zasáhl nedostatek rýže. Co chceš jako chudý člověk bez práce vařit? Když není rýže, nejsou těstoviny...Byl to boj hahaha. Práce v té době byla jako Colombova žena. Všichni o ní mluvili, nikdo jí ale nezahlédl ani z vlaku. A není se čemu divit, kde chceš najít práci, když jsou všechny podniky zavřené? Cairns, město žijící službami a turismem s přesně 0 turisty v okolí. I přes těžkou situaci, ve které se všichni nacházeli, mělo tohle tropické město své kouzlo. Je tam fakt krásně.

Pláže v Cairns jsou zajímavé silným přílivem a odlivem. Při odlivu oceán ustoupí natolik, že můžete pár stovek metrů na procházku směr oceán. Bohužel v Cairns žádná koupačka - žraloci, smrtelně nebezpečné medúzy a krokodýli. Sice tam mají ohrazenou lagunu, kde se lze jít okoupat, ta byla ale samozřejmě zavřená, stejně jako ostatní veřejná zábava.

No a protože bylo vše zavřené a lidem bylo povoleno vycházet z domu pouze do práce, na nákup a na cvičení, tak celé Cairns chodilo běhat kolem pláže po promenádě a posilovat, kde se dalo. Veřejná hřiště na posilování byla zavřená a obtažená páskou "nevstupovat", tak si všichni prostě donesli karimatky, náčinní a posilovali metr od hřiště no. Když dávají nařízení smysl, tak prostě dávají smysl, to je bez diskuze. Já se přidal, stala se z toho taková denní rutina. Snídaně, běh, posilování, oběd, hledání práce bez výsledku, frustrace, druhý dech hledání práce bez výsledku, večeře a spat.

Když bylo nejhůř a my neviděli žádné světlo na konci tunelu, pouštěli jsme se do výletů v okolí. Jen pár kilometrů od Cairns směrem do vnitrozemí se nacházejí již zmíněné deštné pralesy, nejstarší na celé planetě. Je to krásná podívaná. Austrálie v porovnání s Kanadou má jen málo co nabídnout, pokud jste milovník přírody. Tyhle deštné pralesy jsou tím málem.

Tak takhle nějak probíhalo období březen-květen. Na začátku května se nám konečně podařilo s pomocí pár malých lží a malých podvodů sehnat práci asi 250km jižně od Cairns na liči farmě. Bylo to za pět minut 12, protože už nám oběma docházeli peníze. Ale samozřejmě, že vše dobře dopadlo, jinak to ani nejde! Tak jsme se vydali vydělat zpět utracené penízky. To byl konec prvního čtvrt roku v Austrálii, který byl boj haha. Druhý čtvrt rok začal už pracovně, tedy mnohem optimističtěji.

Samotná práce byla velmi jednoduchá, většinou jsme sázeli malé liči stromky, brodili se v bahně a kopali a sázeli a pak znova kopali. Ale byla to konečně práce a za 400 korun na hodinu proč ne...Pomáhali jsme i s celkovým chodem farmy, tak jsem se třeba naučil řídit různé stroje, pro které neznám české názvy, ale byla to sranda. Většinou to byly různé pracovní pojízdné plošiny, s kterými už teď dokážu manévrovat jako Nikki Lauda na Nurburgringu. Práci jsme tam ukončili v červnu, jelikož byly všechny stromky zasazené a vše udělané. Vrátili jsme se tedy zpět do Cairns v půlce června, tentokrát už to bylo ale veselejší. Vrátilo se nám něco málo peněz na účet a už jsme věděli, že tu práci prostě sehnat jde. Naučili jsme se taky lhát. Je to hnusné, nelidské a je mi to proti srsti, bohužel bez toho v Austrálii nelze přežít. Já se tedy omezoval na minimum malých lží, které mě přiblížily blíže k potenciální práci, ale jsou zde lidé nebojím se říct, že jsou ve většině, kteří se prostě vyloženě prolžou až k zaměstnání.

Každopádně můj cestovatelský parťák Daniel se rozhodl pro návrat do ČR na začátku července, tudíž jsem začal hledat práci sám. A co se nestalo, pár dní po návratu do Cairns se mi okamžitě ozval manažer farmy z jižního Queenslandu. A tak se naše cesty s Danem rozdělily. On zamířil do ohniska Covidu a já do ohniska vedra, much a pustiny...