Bedugul - Ubývá turistů, přibývá krás #1

V minulých 2 dílech byl v záři reflektorů Ubud, turisty hojně navštěvovaná a oblíbená oblast. Do této chvíle se mi zdálo Bali přesně takové, jak se obecně říká - jedno z nejkrásnějších a nejturističtějších míst na světě vůbec. Tak se pojďme podívat, jak to vypadá v oblastech, kam se lidé nedostanou přes cestovní kanceláře a přes inzerované výlety. 

Zde se teda blíže podíváme na oblast Bedugul. Klenotem Bedugulu je zejména hinduistický chrám na jezeře Danau Beratan s názvem Pura Ulun Danu Beratan. Toto je asi jediné místo, kde ještě potkáte v okolí Bedugulu turisty, jelikož tento chrám je poměrně známý a stojí za to navštívit. Přesto se však už počet návštěvníků z ciziny nedá srovnat s chrámy v Denpasaru nebo Ubudu, jsou to spíše Indonésané, na které zde při návštěvě narazíte. Dalším místem, které stojí za zmínku, jsou rýžové terasy Jatiluwih. Tam jsem se dostal trošku náhodou, jelikož jsem na své cestě musel někde přespat a našel si bydlení, které na fotkách vypadalo krásně a mělo neskutečný výhled. Ukázalo se, že ten výhled byl právě na tato rýžová pole a já si náhodou objednal pokoj přímo v tomto kouzelném místě. No štěstí cestovatele, plánujete, co můžete a zbytek za Vás už naplánuje život haha. Bedugul a okolí je také samozřejmě velice bohatá oblast na vodopády, jak by se dalo očekávat od ostrova, kde je jsou jich opravdu stovky. Takže jsem se na pár z nich zastavil a dokonce i vykoupal. Narozdíl od vodopádů v okolí Ubudu zde však už nebyl vůbec nikdo. Na taková místa už prostě musíte dojet na vlastní pěst a nikde o nich příliš informací nezjistíte, je to tedy otázka takového toulání se po okolí a vyptávání se místních na místa, která stojí za to navštívit. Z mé osobní zkušenosti je tohle ale trošku ošemetná věc. Spousta místních, ve snaze Vám poradit co nejlépe, Vás bude odkazovat na místa známá a turistická a řeknou třeba, že v blízkosti není nic, co by stálo za zmínku. Je třeba se ptát jinak. Oni Vás jakoby nechtějí zklamat a nedochází jím, že místa, která jsou pro ně v podstatě za barákem, kde se nemusí platit vstupné a kde se třeba chodí koupat o víkendu, jsou pro nás často mnohem cennější, než ta turisticky proslulá. Proto když mě odkazovali na různé turistické atrakce, začal jsem se ptát, kam se třeba chodí s kamarády projít, nebo kde se právě o víkendu koupou, jestli je tady nějaký vodopád. No a vida! Najednou se mi dostávalo takových doporučení na místa, která byla třeba 10 minut na motorce po nějaké polňačce a kde jsem (troufám si říct) opravdu byl kolikrát asi první turista. U jednoho vodopádu, jehož krása mi skoro vyrazila dech, jsem potkal jen jednoho místňáka, který si tam přijel umýt motorku haha. Když mě viděl, nechápal, co tam dělám. Tak jsem ho pozdravil a on mi jen anglicky pár slovy co uměl vysvětloval, že má špinavou motorku a jezdí ji sem umývat, protože je na to tady v řece ideální hloubka. Mrkneme tedy i na 2 vybrané vodopády z této oblasti.

Vodopád Sing Sing Angin

Na tento vodopád jsem narazil ještě po cestě do Bedugulu. Seděl jsem na obědě a díval se, kde bych se ještě po cestě mohl zastavit a našel na mapě právě tento vodopád. Nebyla to velká zajížďka, tak jsem po obědě nasedl na svého věrného oře Hondu Beat. Půjčení motorky je zdaleka nejjednodušší a nejpohodlnější způsob dopravy v Indonésii. Jelikož je to neskutečně levné a v autorizovaných půjčovnách vůbec neřeší, že náš řidičák nás vlastně takovou motorku řídit neopravňuje, je to jasná volba.

Půjčení na den stojí, v závislosti na jak dlouho si motorku člověk půjčuje, 70-100 korun. Tady tento model jsem si půjčil na 10 dní, platil jsem celkem 900 korun s tím, že jsem tankoval 2x plnou nádrž. Plná nádrž mě stála (opravdu si nevymýšlím) 50 korun. Indonésie je jeden z předních těžařů ropy, pohonné hmoty jsou tedy v zemi velmi levné. Takže když si to spočítáte, opravdu je to ta nejlepší možnost. Jediná nevýhoda je, že jsem se párkrát luxusně spálil při té jízdě haha. Ale tak za to tak úplně sama ta motorka nemůže no...

K vodopádu jsem dorazil, když bylo teda pěkné vedro. Od první chvíle bylo jasné, že vodopád není příliš navštěvovaný, jelikož jsem se párkrát málem ztratil. Pán mi říkal, že je tam vydlážděná cesta...to ale zapomněl zmínit, že od té doby, co ji tam někdo v asi tak 16. století vydláždil, pěkně zarostla zelení. Schody dolů byly viditelné na začátku stezsky, ale pomalu mizeli až zmizeli úplně pod bujným lesním porostem.

Nakonec jsem ale přece jen ze správné cesty nesešel a dorazil až k vodopádu. Byla to celkem procházka a nikde nikdo, tak jsem hupsl do vody, jelikož teplota byla opravdu uctihodná. Tentokrát jsem studenou, osvěžující vodu z vodopádu ocenil.

Po vykoupání jsem u vstupu pánovi poděkoval za jeho instrukce a pokračoval v cestě směr Bedugul. Blížil jsem se k místu, kde jsem si zarezervoval ubytování na jednu noc, když jsem přijel k nějakému kontrolnímu místu. Zastavil jsem, pán se mě ptá něco indonésky, tak se usmívám a sundávám helmu, ať mě lépe vidí a pochopí, že indonésky se mnou nepochodí. Hned mu to došlo a lámanou angličtinou mi zkouší říct, že vjíždím do zpoplatněné oblasti, něco jako národního parku, pokud jsem ho správně pochopil. Říkám aha aha notak to jsem nevěděl, říkám, že tam mám ubytování. Ukazuju na mobilu a on se rozzářil, že zná majtele, ať jedu. Tak jsem jel. Do teď nevím, o co tady šlo haha. Klidně bych nějaký poplatek zaplatil, ale on byl tak rozjařený z toho, že bydlím u jeho kamaráda, že už po mně asi nic nechtěl. Tak jsem po dalších pár minutách dojel na místo...

Rýžové terasy Jatiluwih

V momentě příjezdu do malé vesničky s pár baráčkama mi hned došlo, že tohle není jen tak nějaké místo na přespání. Přede mnou se vynořila nádherná rýžová pola ve svazích, která byla protkána stezskami pro návštěvníky. Žádní tam ale nebyli, v této vesničce jsem nepotkal další turisty. Taky na ubytování mi potvrdili, že zde žádní turisti nejsou, ale že se tut vesničku snaží více propagovat a přilákat je. No jako já teda na žádnou propagaci nenarazil, ale rozhodně by si takové místo více pozornosti zasloužilo. Moje ubytování bylo dokonce ještě rozestavěné. Respektive budova byla rozestavěná, ale v třetí a druhé patro již byly dokončené. Dostal jsem pokoj s terasou a výhledem na rýžová pole a v dáli několik sopek, kdyby jen pohled na pole nestačil. Indonésie je vůbec sopkama posetá a některé sopečné krajiny jsou naprosto unikátní a skvostné. Výhled na ně je většinou velký zážitek.

Takto vypadala moje procházka přes rýžová pole. Asi vůbec nejlepší pohled se ale naskytl z terasy mého ubytování, kde byl ráno výhled opravdu neskutečný. Ty sopky v pozadí jsou něco...

S výběrem ubytování jsem byl spokojený, přestože jsem původně ani nevěděl, co si to vlastně rezervuju haha. Po ranní snídani, kterou jsem si dal v jednom z domečku ve vesničce, jsem nasedl na svého věrného oře a vydal se dále směrem k jezeru a na něm ležícím chrámu Pura Ulun Danu Beratan. Vrhnu se na něj hned v další epizodě!