Bedugul - Ubývá turistů, přibývá krás #2

Jak bylo zmíněno v minulém díle, časně ráno, tedy kolem 11 hodiny, jsem opustil krásné prostředí rýžových teras a vydal se směrem k chrámu Pura Ulun Danu Beratan. Musím podotknout, že celá oblast Bedugulu je strašně příjemná. Už tam není tolik lidí, vše je tak trochu zpomalené a Warungy vypadají spíš jako kuchyně soukromých domů. Když jsem šel na oběd, hledal jsem klasicky něco lokálního a levného. Ukázalo se, že tady už ani jiné možnosti moc nejsou, takže jsem zastavil u domku, nad jehož vstupem visel nápis Warung a nějaký specifický název. Když jsem vešel, byl tam jeden stůl, na židli seděla kočka, na zemi staré dětské kolo a nikde nikdo. Tak jsem nevěděl, jestli náhodou někdo nezapomněl ten nápis sundat haha. Ale jak jsem udělal trošku hluk, vykoukla paní z druhé místnosti a hned přispěchala s klasickým úsměvem, podala mi ručně napsané menu, kde byla slova anglicky napsána podle sluchu. Tak to vykouzlilo úsměv na rtech i mně, když jsem viděl fráze jako "wit rais" nebo "omelet wit chiken". V zelenáčích by to možná vyvolalo nedůvěru v tento rodinný byznys, ale kdepak ve mně. Usadil jsem se a paní mi ukázala, že co jí chybí v anglické gramatice, to dohání kuchařským umem. K obědu jsem si dal klasicky ledový čaj, který je mimochodem asi nejtypičtější nápoj v restauracích na Bali, no a pak jsem dostal účet na 20 000 indonéských rupií. V meníčku ceny nebyly, to paní zkušeně zatajila, tak jsem čekal, že mě třeba trošku natáhne...no 20 000 IDR je v přepočtu necelých 30 korun. Nechal jsem jedno z nejvyšších dýšek ve svém životě, 33% z ceny! Tedy 10 korun. Paní za mnou ještě běžela a bankovku mi vracela, a když teda pochopila, že jsem ji tam nechal záměrně, tak mi hrozně děkovala a mávala, než jsem se ztratil z dohledu. A pak jsem s plným žaludkem konečně dorazil k chrámu.

Pura Ulun Danu Beratan

Nejsem si jistý, jestli jsem to již zmiňoval v minulých článcích, ale Pura je indonéský výraz pro chrám. Každý chrám je něčím specifický a každý je věnován specifickému božstvu. Chrámy jsou otevřené stavby, ohraničují je pouze zdi, ale komplexy nemívají střechy. Střechu maji většinou jen malé svatyně, které se nacházejí uvnitř chrámového komplexu.

Jelikož tento chrám leží na jezeře Beratan, je logické, že je věnovaný vodnímu božstvu. Uctívá se zde bohyně vody, jezer a řek Dewi Danu. Komplex je navštěvovaný spoustou místních turistů, cizinců jsem tam moc nepotkal. Zajímavostí je, že část chrámového komplexu je v době, kdy stoupne hladina jezera, obklopena vodou. Z tohoto důvodu se chrámu říká "chrám na jezeře", protože v této době to opravdu vypadá, že plave na vodě. Zde foto:

Musím říct, že celý komplex je krásný a vyzařuje z něj takový klid a pohoda. Je ale celkem zřejmé z fotek, jaké bylo počasí haha. Neskutečné horko. Tak jsem se po procházce uvnitř komplexu rozhodl pro další koupel někde v okolí. Netrvalo mi dlouho najít nějaký vodopád poblíž, kam bych si mohl zajet, a tak jsem se tam vydal, abych se trošku zchladil.

Vodopád Wanagiri Pucak Manik

Když říkám, že mi netrvalo dlouho jej najít, myslel jsem tím na mapě, protože realita byla trošku komplikovanější. Mapy mě dovedly na okraj obydlené zóny, tam končila cesta. Dále pokračovala taková stezska, která se nedá ani nazvat polňačkou...něco jako trošku vyšlapaná stezska ve žlutavském lese. Ale tak já neměl co ztratit, říkal jsem si dám tomu šanci, uvidíme. Tak jsem stezsku následoval a tak po 10 minutách, když už jsem si říkal, že to asi otočím, jsem dojel k takové chýši v lese, která měla k mému šoku na zdi přišpendlený název vodopádu. Zaparkoval jsem a on tam normálně seděl pán, úsměv od ucha k uchu, nebo spíš od zubu k zubu, protože už měl jen stoličky. Požádal mě o zaplacení vstupu (asi 10 korun) a nasměroval mě kudy jít. Pán mi vysvětlil, že je to tady jejich pozemek, ale že mu jako vůbec nevadí, když se někdo přijde na vodopád podívat...že tam udělal i schody a jen žádá o malý příspěvek, aby to mohl udržovat. Říkám mu, že úplně super a že mu klidně dám víc, on že ne ne, že si ale můžu pak koupit třeba sodovku jak se vrátím. Domluveno. V tu chvíli už mě přepadlo naprosté nadšení, že jsem se tam vydal. Nedotčená příroda, jen zvuky ptáků, jinak úplné ticho. Pán nelhal, když jsem už slyšel vodu po pár minutách chůze, objevil se dost prudký svah a v něm takové provizorní, ale naprosto dostačující schody se zábradlím. Když jsem sešel a dostal se k vodopádu, byl jsem úplně v šoku. Bylo jich tam několik, u každého byl navíc takový přírodní bazének na vykoupání a celé to tam vypadalo úplně úžasně. Z mého pohledu toto místo všechny turistické vodopády suveréně strčilo do kapsy.

Naprosto kouzelné místo, koupal jsem se tam celkem dlouho. Když jsem vylezl, dokonce přišli i další návštěvníci. Starší asijský pár, který byl naprosto unešený, stejně jako já. Hned se se mnou dali do řeči a chtěli vyfotit a úplně nadšeně mi vyprávěli, že se sem dostali jen náhodou, že vůbec netušili, že to tady je tak krásné. Tak jsem jim vysvětlil, že je moje situace úplně stejná, udělal jsem jim fotky, oni mně jednu taky a popřáli jsme si šťastnou cestu. Nahoře u vstupu jsem si od pána koupil nějakou čokoládu, vodu a ledový čaj, dal mu ještě něco navíc a pomalu se vydal opět na cestu. Bedugul jsem opustil a mojí další zastávkou bude hornatá oblast Kintamani, kde jsem se vydal hned na několik výstupů a dobrodružství. Je se na co těšit!