Boracay - perla Filipín

Po dlouhé cestě jsem se dostal až na severní cíp ostrova Panay, kde přišel poslední krok k cestě na ostrov Boracay - přestoupit na člun. Představoval jsem si něco podobného, jako u mých minulých zkušeností...Zmatek, hledání instrukcí, chaos. Příjezd do přístavu byl ale už sám o sobě nápověda, že Boracay není jako ostatní místa na Filipínách. Míra organizace, profesionalita zaměstnanců, poměrně přehledně inzerované kroky pro turisty; to vše bylo jasným důkazem, že Boracay je prostě pro Filipínce zlatý důl. Po registraci a zaplacení několika poplatků jsem se zanedlouho dostal až do plného člunu a to v rekordním čase. Placení poplatků je celkově specialita Filipín. Platí se za vše, co je jen napadne a samozřejmě zvlášť. Takže pak jdete, u první přepážky se musíte registrovat, a pak přijdou na řadu okýnka. U prvního se platí environmentální poplatek, u okýnka, 58 centimetrů vlevo od prvního, se platí servisní poplatek terminálu. Samozřejmě, že servisní poplatek terminálu můžete zaplatit jen poté, co jste již zaplatili environmentální poplatek. Pokud to zkusíte opačně, budete úředníkem upozorněni, že takhle ne, první musíte k jinému okýnku o 58 centimetrů vlevo. Třetí okýnko je na milimetr přesně stejně daleko od druhého, jako to první a tam se zase platí turistický poplatek. Pak je jedno okýnko, které je zkušeně zavřené, aby všichni viděli, že řada u ostatních není tak velká, aby se obtěžovali jej otevřít. No a pak po větší mezeře je okýnko na lístek! Hurá! Konečně! První, co člověku probleskne hlavou, je zřejmá otázka - proč proboha nevyberou vše naráz a nedají jen do účtenky popis poplatků zaplacených v jedné transakci? Odpověď je jasná, Filipíny! Přesto všechno to mělo v podstatě hladký průběh, z čehož plyne jen jedno - nedokážete si ani představit ten chaos u ostatních terminálů, které jsem do té doby zažil hahaha.

Na člunu jsem se posadil na přiřazené místo a uvědomil jsem si, že je člun do posledního místa vyprodaný. A nejen ten můj, všechny ostatní taky. Čluny to nebyly nijak veliké, ale přece jen dobrých 100 míst na sezení mít mohly. V přístavu jich byly desítky, všechny kmitající tam a zpět v přibližně půlhodinových intervalech, všechny plné turistů. Boracay je zkrátka velké lákadlo. Cesta trvala ne víc než 20 minut a vyskočil jsem konečně na Boracayi, připraven začít prozkoumávat. Okamžitě jsem byl šokovaný, když nás v přístavu vyzvedávaly elektrické tuktuky. Chvíli jsem tomu nevěřil, ale opravdu, elektrický tuktuk...environmentální poplatek byl zřejmě investovaný opravdu do udržitelnosti. Projíždíme městem, vše upravené, čisté, hotel na hotelu, Západní řetězce jako MacDonald, Subway...V podstatě neporovnatelné s Filipínami, které jsem měl tu čest do té chvíle poznat. Peníze turistů proměnili tento ostrov v luxusní oázu uprostřed Filipínského souostroví. Na jednu stranu je obrovský počet turistů děsivý, na druhou stranu naprosto rozumím, proč je tohle místo tak oblíbené. Každý člověk si zde přijde na své. Na kilometru čtverečním je vše, co si takový turista může přát - luxusní hotel, vedle dostupnější hotel, na pláži bary s alkoholem z celého světa, restaurace od japonských přes italské, mexické až po indické. Kavárny, karaoke bary, bleší trhy, luxusní obchody, čajovny, pekárny, lízátka, suvenýry, všechno co člověka jen napadne. Jestli jsem někdy předtím v životě viděl takto koncentrovanou rozmanitost všeho dohromady, nepamatuju si to.

Ceny na Boracayi jsou samozřejmě mnohem vyšší, než v ostatních částech Filipín. Restaurace na pláži s výhledem na oceán jsou pro mě nedostupné haha. Tam je to přehlídka bohatých Evropanů, Číňanů, Amíků a Australanů. Ubytování byl taky trošku boj, nakonec to úplně nejlevnější, co jsem sehnal, bylo jedno z nejdražších, které jsem za celé 2 měsíce měl. Ale bylo to super. Hned vedle svého ubytka, které bylo kousek od jezírka na fotce, jsem našel místo na snídani, které bylo v cenové kategorii zbytku Filipín. Jak je to možné? Většina turistů bydlí na pláži a moje ubytování bylo od pláže asi 7 minut pěšky! Tak proto! Hned vedle této kavárny byla i carendería, kam jsem chodil na oběd, no a tak se pro mě vyřešil ten strašák jídla, protože jsem měl opravdu obavu, že budu muset platit 5x násobky normálních cen v restauracích u pláže. Z toho plyne jednoduché ponaučení, kdo hledá, najde! Všude si člověk najde ty místa, kde to je levné, protože oni místní taky musí jíst...a ti rozhodně peníze na ty drahé restaurace nemají. Takže se stačí jen poptat a oni vás nasměrují do těch svých lokálních jídelen.

No a po 7 minutách chůze jsem byl na hlavní pláži, kde se dělo vše, co si člověk může představit. Koupačka, koncerty, yachting, ohňové show...všechno.

Pohled na hlavní pláž od restaurací a barů. Za mnou už jsou všechny obchůdky, bary a ty nejlepší hotely.

Luxusní hotely přímo na pláži vypadají nějak takto. Žádné vysoké budovy, a pokud je to veliký hotel, na pláži má jen úzký vchod/východ a velká část hotelu je dále od pláže. Toto byl nějaký čínský hotel, který měl malou restauraci s bazénem u pláže, ale zbytek hotelového komplexu byl ukrytý až v uličkách dál od pláže.

Hlavní pláž byla plná turistů celý den, ale to hlavní přišlo před západem Slunce. Tisíce turistů se tam shromáždily, aby si zabraly co nejlepší místo na pozorování a focení. To ta pláž vypadala opravdu jak nějaké shromažďovací místo po poplachu. Jak když vyženete lidi z paneláku na ulici kvůli požárnímu poplachu.

Každopádně není se čemu divit, západ Slunce na Boracayi je zážitek na celý život. To se jen tak nevidí. Normálně se podívám na západ Slunce, pokochám se, a pak už si hledám jiné aktivity na večer. Ale na Boracayi jsem se vracel opravdu každý večer, abych to mohl sledovat. A pokaždé to stálo za to.

Tisíce lidí sledují tuto krásu na hlavní pláži den co den. Já se v dalších dnech vydal do ostatních koutů ostrova prozkoumat ostatní pláže. Jak tomu bývá velice často, pár minut od hlavního centra dění se rychle ulice vylidňují, až najednou turisti zmizí skoro úplně. Platí to i na ostrově Boracay, a to přesto, že je ostrov tak maličký. Ze západního břehu na východní šlo přejít za 10-20 minut, z břehu jižního na severní by to bylo několik hodin. Z centra, odkud jsem vycházel já, to bylo na severní pláže kolem 2 hodin pěšky. A to hlavně kvůli neskutečnému vedru, jinak by to zřejmě šlo rychleji. Na této trase jezdili i elektrické tuktuky, nějací motorkáři a minibusy, které lze využít. Já si na své první cestě vystačil s chůzí a zastavoval jsem se na různých místech po cestě. Srandu ze mě měla hlavně rodinka provozující malý Sari Sari obchod, kde jsem si umírající kupoval Fantu s ledem, seděl jim pod stromem a vydýchával. Smáli se mi a ptali se kam jdu, tak říkám, že na severní pláž. Nechápali, proč jdu pěšky, že je to prý daleko haha. Po cestě jsem taky narazil na malý festival a kousek dál na místní profesionální ligu v basketbalu, která měla úroveň deváťáků v tělocviku. Zápas měl vlastního komentátora křičícího každou akci do megafonu, a tak stovku nadšených diváků stojících okolo - očividně velká událost na Boracayi.

Když jsem dorazil na severní pláž jménem Pukka Shell Beach, byl jsem naprosto v šoku. Za mě osobně jsem právě stál na nejkrásnější pláži, kterou jsem v životě viděl. Bylo tam pár mezinárodních turistů, kteří se dopravili tuktuky, nějací filipínští turisti, ale z velké části byla pláž prázdná.

Pláž byla hodně dlouhá a čím dál jsem šel, tím méně lidí tam bylo. V porovnání s hlavní pláží zde opravdu nebyl nikdo. Budiž odměněni ti, kteří nejsou líní ujít kousek dál haha.

Další den jsem se vydal na východní pobřeží, kam je kvůli kopcům trošku problém se dostat. Nejsou tam žádné resorty ani hotely, tak jsem si říkal, že omrknu pláže i tam. Nechal jsem se tam dovézt od motorkáře, nějakého místního kluka, který když jel kolem, zastavil na pokec a nakonec mi nabídl že mě sveze. Peníze nechtěl, to byl jasný signál, že takovou ochotu musím právě penězmi ocenit, tak jsem mu něco dal. Klučina nadšený odjel a dal mi svoje číslo, že když budu chtít nějak pomoct, ať mu napíšu. Pravda, že pláže na této straně ostrova nebyly tak dokonalé, ale i tak si myslím, že tam klidně nějaké resorty být můžou haha.

Trošku divočejší prostředí, ale po malém úklidu pláže od řas a nějakého toho bordelu bych se tam ten resort otevřít nebál haha. Zaplaval jsem si, poležel a zpátky jsem už šel pěšky. Z kopců jsem si vyfotil pobřeží a zpátky na západní stranu ostrova jsem dorazil akorát na další západ Slunce, tentokrát z trošku klidnější pláže.

Po cestě zpátky jsem se zastavil a vyfotil si výhled na hlavní pláž. Stovky lodí, tisíce lidí...Ale jak už jsem říkal, tohle je dovolenková destinace, která opravdu stojí za to. Je jen škoda, že vzít jen tak celou rodinu z Česka na Boracay by nevyšlo zrovna nejlevněj; nemluvě o tom, že dostat se na samotný ostrov by trvalo takovým účastníkům zájezdu dobré 2 dny. Jinak bych všem doporučil příští jaro/léto výlet na tento nádherný ostrov.

Své dny jsem si tam užíval procházkami po rušném centru, vysedáváním na plážích, dokonce jsem navštívil i jeden klub na pláži. Ale jelikož jsem celý den chodil z jedné strany ostrova na druhý, tak jsem tam málem usnul haha. Zvolil jsem tedy po chvíli boje s únavou ústup do pohodlí své postele. Každopádně bary i kluby jsou na hlavní pláži v hojném počtu a většina opravdu hodně moderních až luxusních. Jak už jsem psal - velký rozdíl oproti zbytku Filipín. 

Celý pobyt jsem ukončil jak jinak než západem Slunce...Za ty dny jsem jej pozoroval z několika různých pláží a vždycky byl úžasný. Tak se na závěr ještě podělím o pár fotek.

Výhled na plachetnice při západu Slunce se nikdy neomrzí. Tuším, že to nabízejí místní turistům. Malý výlet na plachetnici při západu Slunce, netuším, kolik za to chtěli, ale bylo tam pár takových, kteří to v uličkách centra nabízeli.

S odjezdem z Boracaye se i pomalu blížil odjezd z Filipín. Ale přece jen jsem si ještě neodpustil jeden další ostrov a to Bohol. Takže ještě jedna zastávka před odletem do další destinace snů - Bali!