Cebu - centrum Visajských ostrovů a druhé největší město Filipín #1
Moje filipínské dobrodružství začalo příletem do Manily 31.12. 2022 kolem oběda. V Manile jsem se v tuto chvíli nezdržoval, cílem bylo pouze přemístit se z mezinárodního terminálu na terminál vnitrostátní a odtud přeletět do Cebu. Teoreticky jednoduchá záležitost. Prakticky šílenost! Letiště v Manile je bezkonkurenčně to nejhorší, které jsem kdy zažil. Mezinárodní terminál je ještě ucházející, avšak v momentě, kdy vstoupíte na terminál vnitrostátní, se vše mění. Zborcené zdi, stánky s jídlem, z kterých se kouří stojí přímo uprostřed chodeb, žádné značení, naprostý zmatek. Jelikož byl čas oběda, měl jsem hrozný hlad po dlouhém letu a jak je všeobecně známo, jak má muž hlad, přes to nejede vlak. Bohužel vnitrostání oprýskaný hnusný terminál nedisponuje bankomatem a stánky postavené ze dřeva a vinylových plachet nějak nenabízely platby kartou. Tohle jsem snad ještě nikde nezažil...letiště, kde člověk nevybere peníze a nezaplatí kartou haha. Jinými slovy, cizinci na*erte si.
Tak to byl můj první dojem z Filipín haha. Nakonec jsem to zvládl a přistávám v Cebu. Jiný svět. Letiště v Cebu je nádherné, luxusní, moderní, čisté...Manilu jsem tedy nechal Manilou a vzhůru na Silvestrovskou party!
Filipíny lekce číslo 1: Taxíky
Při výstupu z letiště se na člověka sesypou supi nabízející milion úžasných nabídek, na to jsou všichni cestovatelé zvyklí. Slušně odmítám a utíkám na taxi stanoviště. Taxi na Filipínách je extrémně levná záležitost. Půlhodinová cesta po městě nevyjde na víc než 300 pesos, což je v přepočtu na české 120 korun. Ale vyžaduje to jistou míru zkušeností a vyjednávácích schopností, jelikož ne každý taxikář je taxikářem férovým. Spousta z nich se snaží vyjednat cenu předem, aniž by zapli taxametr a někteří dokonce tvrdí, že taxametr nemají. V takovém případě je řešení jednoduché - "zastav, vystupuju." Najednou taxametr všichni mají a ochotně zapínají. Stalo se mi teda i to, že jsem prostě vystoupil a borec odjel, ale jelikož je ve městech taxíků víc než dost, trvá asi 30 sekund zastavit dalšího adepta.
Dalším faktem je to, že existují 3 typy taxíků. Žluté, což jsou pro nás typické taxíky, jsou taxíky letištní. Černé, většinou moderní nová vozidla, jsou taxíky VIP. A pak vozidla bíla, taxíky pro obyčejné lidi haha. Byl jsem o této hierarchii taxíků informován před příletem, tudíž jsem věděl, který taxík chci, jelikož je bílý taxík samozřejmě nejlevnější variantou. Nebylo to ani tak těžké odhadnout, když jsem viděl, jak se všichni místní hrnou na konec ulice, kde bylo stanoviště bílých taxíků haha...na začátku ulice stály ty černé, uprostřed ulice žluté. Černé a žluté odchytávají zmatené turisty, zatímco já na vše odpovídal "kamaráde já tady žiju, vím, kam jdu". Tahle věta všechny supy spolehlivě odradí, protože jim dojde, že tohoto týpka neojebou haha.
V taxíku mi hned pán podával mapu s turistickými místy na ostrově. Není neobvyklé, že si prostě najmete taxikáře, který vás na tyhle místa odveze. U nás to teda není koncept schůdný, ale na Filipínách je to cenově přijatelné a turisti, kteří se chtějí vyhnout komplikacím, toho hojně využívají. Já samozřejmě s díky odmítám, ale mapku jsem si vyfotil.
Letiště se nachází v Lapu Lapu city, což je ostůvek na mapě napravo, spojený s Cebu 2 mosty. Po silvestrovské party jsem okamžitě vyjel poznávat celý ostrov a jak lépe poznat místní poměry, než vyrazit hromadnou dopravou.
Filipíny lekce číslo 2: (Městská) hromadná doprava
Doprava ve městech je tak trošku noční můra. V Evropě si nedokážeme představit, co znamená slovo dopravní zácpa. V češtině v podstatě ani nemáme správný překlad k anglickému slovu "traffic", kterým lze popsat aktuální dopravní situaci. Tak frustrující dopravní situaci jsem nikde jinde nezažil. Dostat se někam v Cebu city je nadlidský úkol, dostat se někam rychle anebo na čas je zkrátka nemožné. Alternativou by byla doprava po svých, jenže nikde nejsou chodníky. To se tak stane, že je na určitém úseku ulice chodník...člověk jde jde a po 100 metrech chodník končí uprostřed ulice a ocitnete se na 4proudové silnici a kličkují kolem vás motorky a auta.
No pokud není na výběr a opravdu se někam musíte dostat, existuje několik možností. Již výše zmíněné taxíky, nejpohodlnější, avšak ne nejrychlejší možnost. Nejrychlejší možností je využít řidiče na motorce. Takoví se potulují po ulicích a jednoduše na něj zavoláte, nebo existují aplikace do mobilu, přes kterou si ho objednáte. Většinou jsou u vás do 5 minut a dopraví vás všude jak rychle to jen jde. Nějaké dodržování pravidel na silnici, na to se na Filipínách nehraje.
Opravdový zážitek je vyzkoušet tradiční filipínskou MHD, které říkají "jeepney" (čti džípny). Je to v podstatě auto s dlouhou korbou, která je přestavěná na prostor pro cestující. Nastupuje se tam zadem a na zastřešené korbě jsou k dispozici lavice na sezení na obou stranách. Teoretická kapacita řekl bych tak 12 lidí, praktická...viděl jsem tam namačkaných i tak 30 lidí haha. Je to šílené, jelikož doteď nechápu systém, jak tyhle káry fungujou. Každý jeepney má daný začátek a konec trasy. Teda odkud kam jede...ale kudy jede?? To mi prostě nikdo nikdy nebyl schopný říct. Kolik mám zaplatit?? Nikdo není schopný říct. Prostě totální chaos. Není divu, že jsem za 2 měsíce cestování nepotkal v jeepney jediného cizince...i na mě vždycky hleděli všichni a smáli se. Naštěstí velkou výhodou Filipín je, že všichni uměji anglicky díky koloniální minulosti...takže se lze nějak domluvit. Nastoupil jsem, řekl jsem kam chci, řidič mi řekl jestli tam zastaví někde kolem nebo jestli jede úplně jinama...sem tam jsem vystoupil, sem tam řekl řidič ok, tak jsem mu podal nějaké peníze a on mi nějaké vrátil. Nevím jak, proč, kolik...nic. Prostě bizár na Ntou.
Ne všechny jsou takto barevné a ne všechny mají pod kolem spící prase, ale takhle tyto bombastické prostředky hromadné dopravy vypadají...A ještě jedna fotka z internetu, která rozhodně není daleko od pravdy. Nezažil jsem to teda ve městě, ale na venkově jsem tohle viděl, hodně podobné haha...
Shrnutí městské dopravy na Filipínách - zkusit jeepney, je to sranda, ale jinak je doprava po městě opravdu o nervy. Na druhou stranu, cesta jeepney mě většinou stála 12-15 pesos...takže něco mezi 4-6 korunami. No drahé to není. Filipínská vláda se snaží průbežně nahrazovat tyto staré jeepney novými minibusy. Zažil jsem jich pár vě městě Bacolod. Myslím ale, že ještě slušnou dobu potrvá, než tyto staré káry zmizí úplně...leda že by všechny vypověděly službu, což se klidně stát může. Viděl jsem i takové, kde řidič měl pod sebou díru místo podlahy.
Když je řeč o dírách...Můj první výlet vedl ze Cebu city do provincie Tabuelan na severozápadě ostrova. Kamarádka se mě ptala, jakým autobusem pojedeme, jestli levným lokálním anebo modernějším busem s klimatizací. Plný elánu poznávat místní kulturu jsem samozřejmě dal přednost lokálnímu autobusu! No...řekněme že poprvé a naposledy haha.
Ještě než někam vyjedete, je třeba naprosto vytěsnit všechno, co víte o cestování autobusy. Jinak by vás totiž mohlo zaskočit, že nikdo nemá odpověď na tak základní otázku, kterou je "v kolik ten autobus jede?" Celé je to chaos, kterému nerozumí ani sami místní. Ptám se na autobus do Bacolodu, odkud se vyjíždí. Jeden člověk řekne z nádraží Jih, jedu na nádraží Jih, tam mi řeknou že autobus do Bacolod z tama jede jen v noci, že musím na nádraží Sever. Tak jedu zpátky na nádraží Sever, tam mi řeknou že autobus tam stojí. Super, jdu dovnitř, nikde nikdo. Ptám se kolem, jestli je to ten správný autobus. Prej ano, ale že řidič šel na snídani. Říkám fajn, není problém, čekám...řidič přijde, ptám se v kolik pojedeme? Řidič, že čeká...říkám na co? V kolik máme vyjíždět? Neví. Tak na co čekáme? Na lidi. Na jaké? No až přijdou. Kdo ty vole!? No lidi...jakože víc. Aha, o kolika lidech tady mluvíme? o 2? o 20? Budeme čekat 10 minut? 3 hodiny? Neví. Taky mám hlad, šel bych se najíst, pokud nebudeme vyjíždět ještě dalších 30 minut. No on ale neví. Tak tam sedím a čekám haha. Naprosté bláznovství. Pak najednou zavře dveře a jedeme...bez oznámení, najednou někdo kříčí na řidiče, že je před ním zavazadlo a žádný člověk. Někdo měl asi hlad a šel na snídani. Řidič zastaví a zlobí se, že ho někdo zdržuje hahaha. Neskutečné. Sedím tam a směju se, přes uličku pán si všimne mého pobavení, usměje se na mě a říká "Philippines!"
Ale zpátky k cestě do Tabuelanu lokálním busem. To je prosím taky zážitek. Hned první problém při nástupu, kdy se ptám řidiče, jestli mi otevře úložní prostor na krosnu. Nemá, respektive byl tam, ale teď tam je jen polovina rezavého železného pláště, který původně úložní prostor kryl. Říkám aha, no tak kam si dáme věci..."no problem, no problem!" říká řidič a hodí naše krosny do uličky. Pod mým sedadlem je plech vyrvaný a vidím vozovku, přesouvám se tedy o jedno sedadlo dopředu. Bohužel tam není dost místa na nohy, tak sedím vytočený do uličky. Klimatizace tam samozřejmě není, to jsem věděl, co jsem ale nevěděl byl fakt, že bude takové vedro. Vevnitř nedýchatelno, potím se jako blázen. Najednou začne pršet, zavírám okno ať neprší na mě...nepomáhá to, pořád na mě prší. Kamarádka se směje, ve střeše jsou díry a voda teče dovnitř. No pokračovat můžu dál a dál hahah... Cesta trvá strašně dlouho, jelikož tento lokální autobus nemá zastávky, zastavuje, když na něj lidi zamávají. Takže v momentě, kdy se jede nějakou vesnicí, bus zastavuje každý 30 metrů. Ano, 30 metrů hahah. Ti lidi se nesejdou na jedno místo a nenastoupí naráz. Borec je prostě nabírá po 30 metrech. Kvalitu cest asi raději ani zmiňovat nebudu...Moje kamarádka to celé shrnula větou "Já ti to říkala..." hahah Ale výhledy po cestě? Nádhera.
Takhle jsem seděl po cestě do Tabuelanu haha. Bomba! Řidič se párkrát praštil do našich krosen když řadil no a v momentě kdy se bus naplnil se paní s nákupem neostýchala a na krosny se posadila. Opět jsem se jenom smál.
Řidič mě pustil vedle něj když jsme projížděli místy s výhledem.
Filipíny lekce číslo 3: Jídlo
Filipínská kuchyně není z mého pohledu tak dobrá, jako je thajská nebo indonéská. Co mě překvapilo nejvíce jsou cenové rozdíly. Na Filipínách se místním restauracím/jídelnám říká "carinderías". Tyto jídelny jsou podobné pouličnímu jídlu ve zbytku jihovýchodní Asie svým vzhledem. Jsou to otevřené stánky přímo na ulici, kolikrát mají stoly s židlemi hozené přímo do silnice, takže kolem vás projíždejí motorky haha. Většinou mají několik uvařených jídel, které udržují teplé v hrncích a na pánvích a vystavují pro kolemjdoucí. Co se ti líbí, vyzkoušíš. Samozřejmě vše je servírováno s rýží, jiná příloha ve filipínských carinderías neexistuje haha. Filipínci bez rýže nepřežijí. Jídla v carinderías se hodně opakují, takže po pár měsících jsem si již říkal, že bych zkusil zase něco jiného...Na druhou stranu je to velmi levné. Ve městě stojí oběd kolem 100-150 pesos (40-60 korun), na venkově jsem v carinderias běžně platil 50-80 pesos za velkou porci (20-30 korun).
No a pak tu jsou běžné restaurace, takové, jaké známe my z Evropy. Ale ten rozdíl v ceně je opravdu propastný. V takové restauraci v nákupním centru stojí oběd kolem 600 pesos (235 korun). Na naše to není žádná hrůza, ale pro obyčejné místní lidi je tohle jídlo na celý týden, pro něktré i více. Takže logicky, tyto restaurace neřitahují místní obyvatelstvo. Obyčejní lidé tam chodí pouze v případě nějakých oslav, jinak je to doména bohatých Filipínců a cizinců. Cizinců, kromě mě, já si vždycky našel svou carinderíu poblíž ubytka a tam jsem byl pečený vařený. A když mě kamarádka naučila místním jazykem říct "tetičko, dej mi slevu", stal jsem se místní legendou. Poprvé když jsem to řekl, celá jídelna vybuchla smíchy. Pak už na mě paní každý den mávala a hlásila mi co dneska mají nového, dokonce jsem si tam udělal i kamaráda policistu, který tam chodil na obědy. Párkrát jsme se tam potkali, tak si pak ke mně už přisedl a popovídali jsme si o životě na Filipínách, zejména o holkách a fotbale teda no...Klasický chlapský rozhovor.
Takhle vypadá moje carindería v Cebu city. Pán tam láká lidi, paní prodává a obsluhuje. Pracují každý den od rána do večera, bez přestávky. Nějaký den volna? Nevím, viděl jsem je tam každý den.
Co je neskutečnou výhodou Filipín, bez které by asi ani nebylo možné tuto zemi pořádně prozkoumat, je jazyk. Ačkoliv mají Filipíny přes 150 různých jazyků a dialektů, drtivá většina populace mluví dobře anglicky. Je to dáno koloniální minulostí Filipín. Od 16. století byly Filipíny kolonií španělskou - odtud mají Filipíny křesťanství. Jako jediná země v oblasti je převážně křesťanská. No a od začátku 20. století byly Filipíny kolonizovány USA - odtud jejich úřední jazyk angličtina. Anglicky se učí od raného věku, dokonce učebnice ve školách jsou anglicky. Díky tomu jsou Filipínci oblíbenou pracovní silou pro americké i jiné firmy. Jsou pracovití, levní a umí dobře anglicky. No a upřímně, protloukat se tím chaosem, aniž bych se s nimi mohl domluvit, to by bylo nemožné. Každopádně můj plán naučit se pár vět v jejich rodném jazyce padl v momentě, kdy jsem se něco naučil, ujel pár desítek kilometrů a lidi tam mluvili zase jazykem jiným. To je pak těžko...
Takže, Tabuelan, můj první výlet na ostrově Cebu...již brzy v další části!