Cebu - centrum Visajských ostrovů a druhé největší město Filipín #2

Pár dní po příletu jsem, jak jsem již trochu popsal v minulé kapitole, vyrazil na cestu po ostrově Cebu. Jako první jsem se vydal na sever ostrova do provincie Tabuelan.

TABUELAN

Cesta autobusem byla teda celkem náročná, ale tak to bývá, když chceš poznat svět, nebude všechno jen růžové haha. Každopádně v Tabuelanu jsem měl velkou výhodu v přítomnosti mojí Filipínské kamarádky, bez které bych tam asi sám moc neobstál. Tabuelan, jak jsem se mohl na vlastní očí přesvědčit, není turistickou oblastí. Respektive je, ale ne pro turisty mezinárodní. Když jsme dorazili, stal jsem se v momentě vystoupení z autobusu velkou atrakcí pro kolemjdoucí, zejména pro děti, které se vůbec nedržely zpátky a vyloženě na mě ukazovaly a smály se. Za celou dobu v této provincii jsem nepotkal jediného cizince. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale rajské pláže byly prázdné. Sem tam nějací místní, kteří tam rybařili, nebo se koupali s dětma, ale jinak nikdo. Takové pláže by v Evropě, kdyby teda v Evropě existovaly, byly obsypané lidma, to by byla hlava na hlavě. Tady? Jen šumění vln a povalující se obří lastury na pláži. Moje sestra Petra by byla vyloženě nadšená, stačilo se jít projít při odlivu a člověk našel opravdové skvosty.

Bílý písek, voda teploučká, jen jediný problém, který souvisí s polohou celých Filipín. Počasí haha. Obzvláště počasí na Visajských ostrovech. To je něco, co se mění častěji, než je zdrávo. Ono je to velice prospěšné pro místní vegetaci, Visajské ostrovy jsou jedna velká džungle, všude bují vegetace...ale ono prostě pořád prší haha. Zejména v období dešťů, které ale na rozdíl od mého prvotního přesvědčení, nelze tak přesně časově vymezit. Stačí, aby přišla tlaková níže, nedej bože nějaký tajfunek, a Visajské ostrovy jsou okamžitě pod záplavovím varováním. Takže si holt člověk musí zvyknout, že ty zelené kopce a nádherné výhledy mají svou cenu...a je potřeba mít u sebe stále pláštěnku. To nic nemění na tom, že ty pláže jsou opuštěné nespravedlivě haha.

Jak můžete vidět, na plážích Tabuelanu opravdu není moc lidí. Třeba takový Durhan White Beach Resort byl úplně prázdný.

Dalším důkazem toho, že tato oblast nehýří turismem, bylo seznámení se s realitou bankomatů. V celé provincii Tabuelan jsou bankomaty jen a pouze v jejím centru, kde se nachází nějaké lokální jídelny, market a pár barů. Nebýt mé kamarádky, která to věděla, asi bych těžce utřel. Musel jsem tedy vybrat co nejvíce peněz hned po vystoupení z autobusu v centru, jelikož jsem pak další zbytek pobytu v Tabuelanu už na žádný další bankomatu nenarazil. Jak tohle teda funguje, nechápu. Karty neberou nikde, ani v ubytovacích zařízeních. Už vůbec ne v nějakých jídelnách nebo barech, neexistuje. Bankomaty tam nikde nejsou...tak mi někdo vysvětlete, jak tam mám teda platit? haha Filipínci se jen smějou a krčí rameny, prý tak to tam prostě je. Pozitivum byl ale zase market v centru Tabuelanu, kam když jsem si šel na snídani do pekárny, čekaly na mě čerstvé dobroty za cenu, které jsem nevěřil.

Samé dobroty za 2-3 koruny, jen teda čokoládový dortík byl dražší, 5 kaček. Na Filipínách se dá najíst opravdu hodně levně. A co takový dopravní prostředek, kterým jsme se dostali k plážím? Stejně jako ve zbytku jihovýchodní Asie, jedině na motorce. Na Filipínách je na venkově běžná a často taky jediná možnost dopravy takzvaný "tricycle" - tříkolka. Je to stará motorka, na jejíž boku je připevněná zastřešená sedačka. Kapacita je tak 1-2 lidi, ale není neobvyklé vidět skupinu 8 lidí jak sedí všude možně, někdy i řidiči na řídítkách a vesele si to valí. Jestli jsou ve městě pravidla opravdu skoro nulová, tak na venkově...nemám ani slova na to, abych to popsal.

Jeden den jsem byl pozván do hor navštívit bratrance od mé kamarádky. Vydali jsme se tedy směrem do vnitrozemí tříkolkou. Tou se ale do centra ostrova nejde dostat, jelikož ten pincek nezvládne větší než 5% stoupání. Takže při odbočkách z hlavní silnice dále do kopců čekají speciální řidiči s motorkama, kterým vás tříkolkář předá. Nasedáme teda každý za jednoho a vydáváme se do kopců. Nutno říci, že každý nákup, každá cesta a snad úplně každá minuta života na Filipínách je plná smlouvání. Zejména tříkolkáři a motorkáři si většinou řeknou o přemrštěnou cenu, o to víc když vidí cizince. Ale není to tak, že by se nesnažili sedřít z kůže i místní, bohužel ani ti nejsou ušetřeni těchto smlouvacích rozhovorů. Snažíme se teda vždy usmlouvat co nejnižší cenu, a když je někdo vyloženě milý a férový, beru si na něj číslo a říkám narovinu, že jsem vděčný a bude první koho zavolám na odvoz zpátky.

Příjezd do vesničky v horách je jako vniknutí do jiné dimenze existence. Z pohledu člověka z Evropy, zvyklého na nějaký standard ubytování, hygieny a celkově života, je to teda něco. Celou dobu jsem se snažil být přirozený a nenechat na sobě znát, jak moc mě to překvapilo. Všichni byli extrémně přátelští, dokonce nás pozvali na jídlo, čerstvé exotické ovoce, které trhají za barákem a samozřejmě na nějaký přípitek. Co tam ti pacholci kvasí za alkohol...mělo to být nějaké kokosové pivo nebo tak nějak jsem to pochopil. Cucnul jsem si trošku, chutnalo to jako něco mezi saké a nivou. Hnus haha. Měli to tam naskládané venku v takových plastových kanystrech na benzín, položené v bahně. Filipín ve svém nejlepším světle haha. Po pár hodinách jsem získal odvahu zeptat se, jestli by bylo v pohodě si udělat nějakou tu fotku, že jsem nikdy takhle v horské vesničce nebyl. Všichni mě nadšeně pobízeli, tak jsem si nakonec nějaké fotky udělal.

Typické pro venkov jsou obchůdky s názvem Sari Sari. Sari Sari obchůdky jsou obdoby našich vietnamských večerek, jen trošku méně moderní haha. Najdete tam ale často takové věci jako ozdobné sponky do vlasů, alkohol a třeba ponožky. Většinou je to taková rozpadající se budka s mřížemi místo výlohy. Na mříže jsem se ptal, ale nikdo mi nebyl schopný to vysvětlit...nepřišlo mi, že by tam bylo nějaké nebezpečí vykradení obchodu, ale asi tam ty mříže nejsou jen tak pro srandu králíkům. Z čeho jsem byl naprosto nadšený jde vidět na další fotce. Součástí Sari Sari obchůdku byla často Piso Wifi. Piso Wifi netuším vůbec jak funguje, ale v místě, kde jsem si říkal, že snad nedosáhne ani signál ze satelitního telefonu, normálně tento přístroj poskytuju silné připojení k internetu. Stačí vhodit 4 nebo 5 pesos a máte na hodinku wifinu. Co je taky super je fakt, že ten fialovo-růžový ostře svítící obdélník na mince nelze přehlédnout haha.

Sari Sari obchůdek patřil manželce jednoho z bratranců a nacházel se mezi několika dalšími domy, kde žila tetička, další bratrance a kdo ví kdo z rodiny ještě. Takže se všichni scházeli tady u stolu u obchodu a u wifiny.

Dalším poznatkem je, že jsou všude slepice. Běhají tam kolem baráků, kolem obchůdku, všude. Nevím, jestli mají nějakou základnu, třeba kurník...ale alespoň přes den si dělají totálně co chtějí a je to pro všechny naprosto normální. Sedím tam a povídám si s bratrancem od kamarádky a najednou mi na klíně přistane kuře. Bratranec jen reflexivně máchne rukou, kuře knokautuje zpátky na zem a jen povzdechne: "to dělá pořád".

Byl jsem moc rád za tu šanci podívat se k nim do vesničky, takže byli na oplátku pozváni k nám do resortu na pláž. Bratranec vzal i svého syna, který na takové pláži nikdy předtím nebyl...přestože má tu pláž v podstatě pod kopcem. Byli z toho nadšení, koupali se až do noci i přes mírný déšť, vůbec jim to nevadilo. Tak vznikla alespoň jedna večerní rozmazaná fotka na památku.

Moalboal a Oslob

Z Tabuelanu vedly mé kroky zpět do Cebu city, kde jsem se ze severního autobusové terminálu přemístil na jižní a vydal se do provincie Moalboal. Poučený z minulé zkušenosti s lokálním autobusem jsem si připlatil za bombastický autobus s klimatizací, který nezastavoval každých 20 metrů a spokojeně jsem dorazil do cíle. Moalboal je narozdíl od Tabuelanu cílem spousty zahraničních turistů a to zejména kvůli jedné aktivitě - canyoneeringu (kaňonýringu). V provincii Moalboal se totiž nacházejí velmi specifické vodopády s názvem Kawasan falls. Specifické jsou tím, že se rozkládají na několikakilometrové ploše a koryto dané řeky vede kaňonem, který lze popsat jen slovy "absolutní nádhera". Filipínci z toho udělali jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí celé země, nutno dodat že asi po právu, jelikož je to opravdu zážitek na celý život. Turisty si roztřídí do skupin, každý dostane vestu, helmu a s průvodcem vás vyšlou k vodopádu. K vestě se váže poměrně zajímavý fakt, že spousta (nejen) Filipínců neumí plavat. Setkal jsem se s tím i v Thajsku a Indonésii. Člověk by si myslel, že lidé, kteří žijí na ostrovech obklopení oceánem a mají většinou moře maximálně hodinu cesty z domu, umí všichni perfektně plavat. Realita ale je, že opravdu velké množství místních se vody bojí a plavat neumí, takže ke každé aktivitě spojené s vodou vám nabízejí vždy vestu.

K vodopádům vede krátký pochod džunglí, pak už jde slyšet voda no a pak se před vámi otevře nádherný výhled. Azurová, čisťounká voda, která si to šine přes až neuvěřitelně malebný kaňon. Všichni naskáčou do vody a nechají se proudem unášet dolů kaňonem. Aby toho nebylo málo, před každou kaskádou se průvodce zastaví a zeptá se, kdo chce kaskádu obejít a kdo chce skočit. Nebudu lhát, 3metrové vodopády byly neuvěřitelná sranda, dokonce jsem se z jednoho malého vodopádku nechal shodit zády k vodopádu dolů, adrenalin mi v žilách koloval, jak nikdy. Teda jen do té doby, než se před námi objevil vodopád 10metrový. Když jsem to viděl, zařadil jsem se mezi lidi, kteří si to obejdou a vlezou do vody zase pod vodopádem...ale v tu chvíli mě za rameno chytil starší Filipínec žijící již roky v Kanadě, s kterým jsem se velkou část výletu bavil. "Kam jdeš?" ptá se. "Ty jo tohle je ne mě už moc vysoko, já se ani nemůžu podívat dolů..." odpovídám. Na to on mi říká, že to jako naprosto chápe, ale k tomu dodává: "Na druhou stranu, kolikrát se sem zase podíváme? Já se taky bojím, ale zkusme překonat svoje limity a pojďme do toho." Úplně jsem se zarazil, ten pán měl kolem 60 roků, jestli se někdo musel překonávat, byl to on, ne já...na patě jsem se obrátil a šel do toho. Nakonec to teda byla 11metrová ďoura, kam se muselo skočit šikovně. Ne moc daleko, abyste se nerozbili o protější stranu kaňonu, který byl hodně úzký, taky ale dost daleko na to, aby vás nesemlela voda z vodopádu. No nebudu to prodlužovat, byl to hnus haha. Skočil jsem, ale vyžadovalo to opravdu veškeré psychické úsilí. Tento skok byl vrcholem a třešničkou na dortu celého canyoneeringu a já vylézal z vody opět jako vítěz. Jediný problém - mobil jsem si nechal schovat od průvodce a vytáhl jsem jej jen párkrát, abych měl alespoň nějakou památku. Pak jsem se díval, že fotky moc kvalitní nejsou, jelikož je před čočkou většinou nějaká kapka vody nebo něco haha. Ale jako památka naprosto postačí.

Z těchto pár fotek snad každý získá alespoň malou představu o tom, jak to tam vypadalo a jaká pecka to byla!

Z Moalboalu jsem se plynule přesunul do provincie Oslob, opět již klimatizovaným autobusem, protože jak říkám, zkusit se má všechno, ale jednou stačí haha. Oslob je známý zejména jako destinace pro potápění se žralokem velrybím. Tento největší druh žraloka není člověku nebezpečný, tedy pokud mu omylem nevklouznete do úst. Jinak se ale živí malýma potvůrkama a planktonem. Tisíce turistů se sjíždí do Oslobu potápět se s tímto 10 metrovým drobečkem, ale tohle jsem už já nezkusil. Skočit z útesu, budiž, jet lokálním busem a málem umřít vedrem, proč ne, zkusit hnusné kokosové pivo, jasně. Ale potápět se se žralokem, který má až 10 metrů je teda něco, co rád vynechám. Místo toho jsem se vydal k vodopádu, o kterém mi říkala kamarádka. Ubytoval jsem se přímo na pláži u nějaké starší paní, jejíž syn zrovna rybařil přímo pod verandou. Parádní a klidné místečko.

Zde jsem si odložil své drahé věci a vydal jsem se k vodopádu. Cesta netrvala příliš dlouho a za takovou hodinku jsem byl na místě. Motorkář mě vysadil kousek od vodopádu, takže jsem ještě kousíček musel jít...a pak jsem dorazil k jednomu z nejúchvatnějších vodopádů, které jsem kdy viděl. Dokonce i vykoupat se tam dalo, takže jsem samozřejmě nelenil a do vody si skočil! Zde jsou vodopády Tumalog.