Chiang Rai - provincie s výhledem na Myanmar i Laos
Chiang Rai, nejsevernější provincie Thajska, byl výletem troufám si říci nejzajímavějším vůbec. Cestu z Chiang Mai do Chiang Rai jsem podnikl místním autobusem. Výhledy napovídaly, že pokud se kousek za Chiang Mai podobá okolí džungli, Chiang Rai už naprostá džungle je. A taky že ano, příjezd do města mě přesvědčil o autenticitě této oblasti. Žádní turisté, až neuvěřitelné ceny ubytování, jídla, služeb...Když jsem se ubytovával v Chiang Rai u takové starší paní, která vedla menší penzion, hleděla na mě jak na návštěvníka z jiné planety. Domluvit jsme se nemohli, tak zavolala svou dceru, se kterou to již šlo. "Ty chceš pokoj?" "No ano, mám rezervaci přes booking." Vytahuju mobil a ukazuji dceři rezervaci na bookingu. Ta volá na matku, asi něco ve smyslu, že ani nevěděla, že jsou na bookingu. Matka asi taky ne. Tak se tomu obě smály a pokoj mi samozřejmě daly. Od té chvíle jsem byl s matkou největší kamarád. První ráno, když jsem se chystal na prohlídku města, už stála venku a mávala na mě helmou od skútru. "Motorbike, motorbike!! 200 BAHT!" Tak jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem na motorce nikdy nejel a že to raději riskovat nebudu, každopádně pronájem 130,- Kč na den za motorku...srandovní. Další den mě zvala na snídani, moc jsme nepokecali ale pořád se na mě smála a moc jsem ji rozesmál když jsem nechtěl cukr do čaje. Třetí den už mi domlouvala lepší cenu na můj nejlepší výlet v celém Thajsku s průvodcem. Telefonuje thajsky, zakryje mikrofon telefonu a říká mi "2000 Baht". Já říkám a jeeej to je mooc. Matka odkrývá mikrofon a začne něco pištět do telefonu znovu. Znovu zakrývá mikrofon a říká. "Zítra sám, 1500 Bahtů. Zítra ty a víc lidí, 1000 Bahtů ty platit." Říkám matko, jsme domluveni! Pochopil jsem to tak, že ten den zatím nebyli žádní další zájemci na další den, takže kdybych jel sám, bylo by to dražší, naštěstí se objevili další 2 do dalšího dne, a já tak jel na celodenní výlet s jídlem, průvodcem a dopravou za 1000 Bahtů. Ale o tom později...takže, příjezd do města.
Město bylo plné masážních salonů a klasicky restaurací na ulici. Masážní salony tentokrát nebyly jen thajské, ale také barmské, jelikož je hranice velice blízko a Barmánci jsou poměrně početná menšina v těchto oblastech. Bydlel jsem kousek od nočního marketu, a taky hlavní ulice, která byla krásně dekorována pozlacenými pouličními lampami, obojí 5 minut chůze. Každý den jsem na markety chodil na večeři a živou hudbu. Úžasné místo.
Lampy se sbíhaly na jednom místě, a to u téhle malé věže v centru. Noční procházka po městě byla moc pěkný zážitek.
Tady bývalo každý večer narváno. Ale fakt narváno. A ještě aby ne, jídlo za 35 korun, živá hudba, skvělá atmosféra. Chodil jsem sem na večeři každý den. Bylo to takové čtvercové náměstíčko s pódiem, po jehož obvodu byly obchůdky/restauračky. Prostě stánky s jídlem. Já si první den vybral jednoho pána, který měl nad stánkem i velký plakát s obrázky jídel, dokonce některé i s anglickými názvy, což už je v Chiang Rai opravdu neobvyklé. To byl můj favorit a každý den jsem chodil k němu a on mi každý den velkým pravítkem, které asi ukradl v místní škole, ukazoval na plakátu co mi dnes uvaří a co bych měl zkusit haha. Bylo to boží. Říkal jsem mu, že chci zkusit vše, jen nechci mořské plody. Tak mi každý den servíroval jiná jídla. Jeden večer jsem byl v italské restauraci na pizzu, jelikož jsem už potřeboval odpočinout od chilli. Den na to jdu zase k němu a on na mě mává a kříčí "kde jsi včera byl!!??" hahaha byl to borec. Tenhle noční trh byl každý večer, ale jednou týdně v sobotu se jedna z hlavních ulic proměnila v noční trh také...A byl to jeden z největších, které jsem v Thajsku zažil...Ulice měla několik kilometrů a byla posetá stánky...s jídlem, oblečením, hudbou, drinky...vše možné, bylo to neuvěřitelné. Kdybych tak uměl trochu thajsky, to by byla jiná paráda. Lidé příliš anglicky neuměli, ale přátelští jsou všichni strašně moc.
Na cestě sice svítí červená, tím se ale nikdo netrápí haha. Lidi si koupí jídlo, sednou kam to jde, jí, popíjí, pojídají. Život v Thajsku mi připadá neskutečně společenský. Je mi tam dobře a fakt si Chiang Rai užívám. Od slečny, která mě vzala na sobotní trhy, se dozvídám o nějakém vyhlášeném kaféčku v Chiang Rai. Město je celkově plné takových podniků na způsob kaváren, ale tahle má být prý speciální. Neváhám, další den po cestě do chrámu se tam stavuju. Nestačím se divit! Jméno - Lalita Café
Tady se prosím sedí a vychutnává. Opravdu asi nejkrásnější kavárna, v které jsem kdy byl. Všude kolem jezírka, vodopády, lidé se tam prý chodí třeba jen vyfotit. No asi to chápu, bylo to fakt super. Cestou z kavárny jsem se zastavil u sochy, která šla vidět i z centra města. Postavená na kopečku a měřící odhadem dobrých 40-50 metrů, je nemožné ji přehlédnout. Přestože se soše přezdívá "Velký bílý Buddha Chiang Rai", socha ve skutečnosti znázorňuje Guan Yin, bohyni milosti, která je uctívaná zejména v buddhismu Vietnamu a Číny, proto také většina návštěvníků pochází z těchto zemí. Celý komplex se nazývá Wat Huay Pla Kang.
Do čela sochy Guan Yin se dá vyjet výtahem, 25 pater. Stojí za to navštívit!
Po prozkoumání města a jeho nejbližšího okolí jsem se vydal dál do přírody. Provincie Chiang Rai je už opravdu doslova venkovská. Čím hlouběji do džungle jsem se dostával, tím více ze mě byli tamní obyvatelé překvapení. Ať už to byli obyvatelé malé vesničky v horách, nebo místní teenageři koupající se v potoce, všichni na mě mávali a gesty dávali najevo, ať se k nim přidám. Domy, nebo spíše chýše, ve kterých tam lidé žijí, jsou opravdu jednoduché. Pro nás Evropany až středověké dalo by se říct. Vše ze dřeva, stojící na dřevěných kůlech, s jednou místností...Žádný přívod vody nebo elektřiny. Spousta rodin si dopomáhá solárními panely alespoň k elektřině, ale asi také ne každý solárním panelem disponuje. Přesto všechno tam nepotkáte nespokojeného člověka.
Místní mladé holky se vůbec netrápí nepřítomností koupališť v provincii nebo snad nějakými pravidly skákání do vody a dodržováním hygienických předpisů...Je horko? Šup do potoka i s oblečením. Prostě úplná pohoda.
Čemu jsem už v Chiang Mai přišel na chuť jsou plovoucí restaurace. V Chiang Mai to byla velká atrakce, hodně pro turisty a návštěvníky a rozhodně stálo za to si tam zajít. V Chiang Rai jsem takové ale nacházel normálně za městem uprostřed ničeho. Prostě se prodírám lesem po stezce, nikde nic a najednou vidím řeku, lidi ve vodě a na řece pár bambusových vorů, které fungovaly jako restaurace. Samozřejmě jsem tam šel, lidi si na mě ukazovali prstem a děcka, které byly víc v řece než na voru, na mě mávala o sto šest. Svými třemi slovy thajsky, co jsem uměl o jídle, jsem si objednal. Donesli mi z půlky to, co jsem chtěl, takže úspěch! Místní lidi za mnou chodili a chtěli si povídat, nevím, asi jsem vypadal, jako že umím plynule thajsky haha. Díky jazykové bariéře žádné rozhovory neproběhly, ale i tak se se mnou všichni loučili, když jsem odcházel haha. Až budete takovou restauračku zkoušet, tak pozor, ať neztratíte rovnováhu. To se člověk ocitne ve vodě raz dva!
Největší turistickou atrakcí v Chiang Rai je proslulý Bílý Chrám (Wat Rong Khun). Je unikátní hned z několika důvodů. Zaprvé, není to historická památka. Původní Wat Rong Khun nebyl zachován kvůli nedostatku financí. Chátrajícího chrámu se ujal místní umělec, který za své vlastní peníze chrám předělal podle sebe jako poctu Buddhovi. Chrám byl postaven v roce 1997, i když práce na něm stále pokračují a měly by pokračovat odhadem až do roku 2070. Každopádně, chrám kombinuje původní buddhistickou architekturu s mnoha moderními prvky. Upřímně mě to naprosto uchvátilo. Je to skvělé. Chrám je nádherný a jde z cítit po pár minutách, jak moc si na tom jeden člověk dal záležet a pohrál si s každým detailem. Naprosto dokonalý tah je sedící Ironman na lavici u vchodu do chrámu. Chrám nepodléhá žádným oficiálním pravidlům a předpisům buddhismu a mně to přišlo jako skvělá věc. Samozřejmě zarytí buddhisté vzhled chrámu kritizují, protože prý uráží světskou tradici buddhismu. Takže tohle dílo nemá v Thajsku pouze zastánce. Ale jelikož je vše vlastněno soukromě, může to panu umělci být jedno. Minimálně mezi turisty má úspěch obrovský.
Wat Rong Khun byla první zastávka na mém již výše zmiňovaném výletě s průvodcem. Výlet to byl celodenní se vším všudy a nakonec nás bylo 5. Já, 2 Francouzsky (matka s dcerou), průvodce a jeho syn. Bylo to úplně super, zastavili jsme na těch nejlepších místech, průvodce přesně věděl co a jak. Ten den jsme najeli stovky kilometrů a v podstatě projeli křížem krážem celou provincii. Jak už jsem říkal, první zastávkou byl Wat Rong Khun. Dalšími zastávkami byl Modrý Chrám, Černý dům/ vesnice, domorodé vesnice horských kmenů, čajové plantáže Choui Fong, Opičí jeskyně a v neposlední řadě Zlatý trojúhelník na hranici s Myanmarem a Laosem. Domů jsem se vracel až večer za tmy, ale co jsem ten den všechno viděl, to bylo až neuvěřitelné! Tak teď pár fotek Bílého Chrámu.
Most k Nebeské bráně, která je v podstatě vstup do samotného chrámu, vede přes malé jezero lapajících rukou. První mě napadlo, že to snad symbolizuje peklo versus nebe, ale buddhismus samozřejmě křesťanské paradigma nesdílí. Od průvodce jsem zjistil, že tisíce rukou symbolizují chtíč a tužby a že tou správnou cestou (po mostě) je odolat pokušení, tužbám a chamtivosti.
Návštěva Bílého chrámu se mi moc líbila, strávili jsme tam asi 2 hodiny, celkem ideální doba na prohlídku. Pak jsme uháněli dál směrem k Modrému chrámu, Černému domu/vesnici, domorodým vesnicím menšinových etnik a Opičí jeskyni. Modrý chrám bylo fajn navštívit, ale svým vzhledem je hodně podobný ostatním tradičním buddhistickým chrámům, takže žádná specialita. Prodávali tam ale fajn zmrzky hned vedle chrámu, tak jsem si jednu dal.
Baan Dam, neboli Černý dům, je dílo mezinárodně uznávaného thajského umělce Thawana Duchaneeho. Protože byl původně z Chiang Rai, postavil zde kolem 40 domů, které v podstatě tvoří malou vesnici a všechny spojuje zejména černá barva. Domy jsou zajímavé prostředím, do kterého jsou zasazeny, a také výjimečným stylem, který získal ocenění i na mezinárodním poli. Duchanee dokonce v několika domech bydlel, dokud nezemřel v roce 2014.
Další zastávkou byly vesnice obývány etnickými menšinami. Z důvodu zachování jejich kultury a způsobu života je z jejich vesnic v podstatě udělána turistická atrakce, jelikož by jinak zanikly. Mladí lidé se stěhují do měst a studují, vesnice tak potřebují jiný příjem, aby jejich obyvatelé nějakým způsobem přežili. Není to tudíž již tak autentická zkušenost, přesto je zajímavé alespoň touto cestou vidět, jak odlišný byl donedávna jejich každodenní život. No byl, podle všeho jsou stále oblasti zejména v Myanmaru a Laosu, kde některá z těchto etnik stále žijí mimo dosah moderní civilizace. Jiné zdroje říkají, že jsou tyhle vesnice vyloženě uměle vytvořené pasti na turisty. Turistické to rozhodně je, to ano. Jestli je to vyloženě past, těžko říct, každopádně vidět všechny ty výrobky a vůbec ten styl života...nevím jak jinak by to bylo možné. Příliš jsem tam ale nefotil, udělal jsem si se svolením jen pár fotek.
Mimochodem, moje barmská kamarádka Ellie, která mě prováděla po Chiang Mai, je z etnika Akha. V Chiang Mai studuje angličtinu a chce se jednou vrátit do Myanmaru a dělat překladatelku.
Karenové jsou nejpočetnější domorodé etnikum v této oblasti. Součásti etnika Karen je speciální skupina s názvem Kayan. Ženy patřící k tomutu pod-etniku nosí kolem krku mosazný "náhrdelník", nákrčník, krunýř jestli chcete. V současné době se nosí jen pro zachování kultury, ale existuje spousta teorií, proč se s tím vlastně začalo. Co je jisté, že ženy tento módní doplněk začínají nosit kolem 5 roku života a jen velice výjimečně jej sundávají. Ačkoliv se zdá, že to má za následek prodloužení krku, tak to tak samozřejmě není. Krk se zdá delší z důvodu deformace klíční kosti, která je způsobena tíhou mosazného kruhu. Mezi teorie významu nákrčníku patří například fakt, že to ženy chránilo před zotročením ostatními kmeny, ochrana před tygřím kousnutím do krku, anebo že má dlouhý krk ženy připodobnit k drakům, kteří jsou velmi důležitým symbolem tohoto etnika. Nikdo mi nebyl schopen říct, jak to doopravdy je, možná také proto, že to vlastně nikdo ani neví. Spokojil jsem se tedy s tím, že mi všichni řekli něco jiného, alespoň to nechává prostor pro fantazii.
Po opuštění vesnic jsme zamířili na hranice s Myanmarem a Laosem do města Mae Sai. Mae Sai je vůbec nejsevernějším městem Thajska a nachází se zde hraniční přechod, který byl v té době z důvodu Covidu zavřený. Jěště než jsme tam ale dorazili, zastavili jsme se v zajímavém chrámu vytesaném ve skále. Takových chrámů jsem v Thajsku viděl několik, je opravdu neuvěřitelné, jaké množství různých chrámů na různých místech je zde k vidění. Tento byl však výjimečný počtem opic, které se zde shlukují. Zajímavé, až šílené. Opic je tam tolik, že být tam sám, mám normálně strach že mě napadnou a umlátí k smrti haha. Vypadají strašně roztomile, ale jak se taková opice nasere, nevěstí to nic dobré. A když je jich na člověka 100, dobře by to asi nedopadlo. Každopádně průvodce nám radil, ať si u vstupu vezmeme klacek, kterým kdyžtak máme opici bez skrupulí majznout. Smál jsem se tomu, ale když asi za 20 sekund chtěla opice skočit na našeho průvodce a prohledat mu jeho brašnu, taková ji přiletěla, že asi rozhládila i zbytku gangu, ať si s námi nezahrávají. Od té doby byl klid.
Uvnitř chrámu v jeskyni bohužel fotit nešlo, nebyly tam vhodné světelné podmínky. Ale bylo to fakt zajímavé. Po této krátké zastávce jsme uháněli do Mae Sai na hranice a podívat se na Zlatý trojúhelník. Na to jsem se těšil celý den. Mockrát jsme se ve škole, jak na střední, tak ve větších detailech na vysoké, učili o Zlatém trojúhelníku a jeho významu v mezinárodním měřítku. Vidět to na vlastní oči bylo pro mě takový trošku splněný sen. Je neskutečný rozdíl učit se něco ve škole, znát teorii, a pak to místo vidět na vlastní oči a uvědomit si, jak to vlastně všechno probíhalo.
Pro ty, kteří si nejsou jistí, o co se vlastně jedná, tak Zlatý trojúhelník je označení oblasti s donedávna nejintenzivnější produkcí opia na světě. Kdo by si řekl, že je opium věc moderní doby, mýlil by se. Dle záznamů je původ opia datován až do doby 4000 před naším letopočtem. Lidi se očividně vždycky uměli bavit haha. Sumerské hliněné desky, nalezeny v Mezopotámii nějakých 2100 let před naším letopočtem zmiňují "Plant of Joy" (Rostlina štěstí/Rostlina radosti), což bylo podle všeho označení pro opium. Takže to rozhodně není vynález výlupků moderní historie.
Zlatý trojúhelník je tedy oblast, která se rozkládá na přibližně 950 000 kilometrech čtverečních a zahrnuje horské oblasti na hranicích Myanmaru, Laosu a Thajska. Střed této oblasti, která tvoří na mapě trojúhelník, spadá právě přesně na hranice mezi těmito třemi státy. Tato oblast je také velmi příhodně tvořena soutokem řek Mekong a Ruak, což vytváří dokonalou přirozenou hranici mezi státy.
Výhled na první pohled kromě špatné kvality vzduchu ukazuje infrastrukturu na laoské straně a naprostou džungli na straně Myanmaru. Myanmar je do dnešní doby jedna ze zemí, kde je například dostupnost elektřiny omezena výhradně na velká města. Není divu že zrovna tyhle oblasti byly centrum pěstování drogy. Zejména na barmské straně se člověk asi nějaké spravedlnosti moc nedovolá. Byl jsem nadšený, prolezl jsem si muzeum, obešel celé městečko, nasál tu kriminální atmosféru a zpocený a hladový sedal zpátky do klimatizované dodávky.
Po příjezdu domů jsme se rozloučili a já se odebral ke svému kámošovi na večeři. Říkám skvělý den zakončím skvělým thajským zeleným kari! Kámoš nadšený, hned se do toho pustil. A ještě se mě ptá "chceš to normální nebo míň pálivé?" Samozřejmě to chci normální, však už jsem napůl Thajec. Že to byla velká chyba jsem poznal už když mi to nesl a ze vzdálenosti 10 metrů mi začaly slzet oči a pálit chlupy v nose. Donesl mi to a smál se a říká, že to mám jako pravý Thajec! Co se stalo po první lžíci jsem nezažil. Okamžitě jsem dostal škytavku, z nosu se spustil vodopád, slzy jak hrachy. Kolemjdoucí si mysleli, že mám infarkt, když ale viděli majtele krámu jak se za břicho popadá, došlo jim to. No co na to říct, bylo to první jídlo, které jsem nedojedl. Bylo to moc dobré, ale co je moc, to je moc. Tak jsem utřel slzy a šel na drink...Chiang Rai, skvělé místo!
Po Chiang Rai přišel přesun z horské džungle k moři. Na pár dní jsem si naplánoval návštěvu Krabi. Thajské mořské letovisko s nejikoničtějšími plážemi v celé jihovýchodní Asii. Leonardo DiCaprio si tam ve filmu pláž medil každý den. Takže se uvidíme tam, příští zastávka - Krabi.