Jasper NP v zimě

Konečně mám čas a dostal jsem se k rekapitulaci výletu do Jasperu, který proběhl 12.-14.2. V práci jsem si domluvil volno a vyrazil s přáteli Radkem a Markétou na třídenní výlet. V Jasperu jsem strávil 3 krásné dny v létě a to místo jsem si zamiloval. Také proto jsem byl nadšený, že jsme se tím směrem vydali i v zimě a měl jsem tak možnost srovnat, jak se všechna místa za těch pár měsíců změnila.

Jak jsem již určitě v článku z léta uváděl, asi 5 hodinová cesta do Jasperu je zážitek sám o sobě. Vede přes národní parky Banff, Yoho a Jasper a je se opravdu celou dobu na co dívat. Asi největším zážitkem byl průjezd kolem Columbia Icefield, kde se nachází z cesty viditelný ledovec Athabasca. I zde v Kanadě je bohužel velmi citelná stoupající globální teplota, která má za následek, že ledovec ustupuje průměrnou rychlostí 5 metrů za rok. V létě jsme měli tu možnost jít až k ledovci, tentokrát byl však ledovec logicky celý pod sněhem. Celé blízké okolí je však díky přítomnosti ledovců proměněno v opravdu polárně vyhlížející místo. Přesvědčte se sami.

Po malé fotografické pauze uprostřed dálnice (ano, takto vypadá kanadská dálnice), kterou v zimě neupravují, jsme pokračovali dále směr Jasper. Po cestě jsme potkali za 5 hodin dobrých 21 aut, +- 4, takže možná proto se příliš se sypáním a udržováním dálnice neobtěžují. Každopádně místy byla cesta pouhou přezdívkou pro zasněžený led, ale jeli jsme opatrně a neměli žádný problém. Sem tam jsme zastavili na různých vyhlídkách, jednak proto, že byl krásný den a výhled, jednak proto, že jsme museli na záchod. A jen nepraktický člověk by nespojil příjemné s nutným.

V takovém duchu jsme dorazili až k vodopádům Athabasca, které jsme viděli i v létě a které jsou už velmi blízko od městečka Jasper. Ráz vodopádů se od léta drasticky změnil, jsou totiž celé zmrzlé. Překvápko. Pro kontrast předkládám i foto z léta.

Fotka z léta byla pořízena na konci srpna, lze tedy s velkou jistotou říci, že množství vody už nebylo takové, jako v dubnu, květnu a červnu, když celá Kanada rozmrzá a taje. Přesto to nejsou malé vodopády. S pár dalšími malými zastávkami jsme dorazili do nádherného zimního Jasperu, šli si nakoupit a pak už na ubytování. To jsme měli díky Markét zařízené v HI Hostel Jasper za velice příjemnou cenu. Hostel byl maličký, my měli vlastní pokoj pro 3, vše bylo čisté a vůbec celý objekt na mě působil moc příjemně. Uvařili jsme si večeři a jako správní dobrodruhové jsme kolem 9 večer ulehli do postele! Druhý den se mí druhové rozhodli pro lyžování, já měl v plánu vypůjčit si někde sněžnice a vyrazit na zimní polární procházku.

Druhý den jsme nemohli dospat, v 7:30 jsme už byli naklusaní na snídani. Klučina co byl ráno na recepci nám i dokonce zatopil v krbu, nad kterým měli pověšenou často používanou ozdobu - historické sněžnice. Velmi podobné jsou i v několika apartmánech v našem resortu. Je to super vzpomínka na dobu, kdy se chodilo ještě bez GPS haha.

Pohled na ně mi připomněl, že bych se vlastně mohl na sněžnice, které jsem hodlal na procházce využít, zeptat v hostelu. No a oni měli. A co víc? Zadarmo! Takové obchody mám nejraději, půjč si a pak je dej na stejné místo. OK, provedu. A není co řešit. Také jsem zjistil, že hostel pro hosty zadarmo zařizuje v 8:30 odvoz do Jasperu (hostel byl asi 10 minut autem od městečka), tak jsem využil i této služby a jako velice spokojený zákazník jsem se v 9:00 hlásil v informačním centru Národního parku Jasper ve městě. Tam jsem zjistil kam jít a kam nejít, kde jsou vlci a kde moc fouká. Na základě rad a dostupných informací jsem se rozhodl dojít z městečka k Pyramid lake lesní stezskou. Odhodlaný jsem se vydal na okraj městečka, kde mě ukazatel navedl na prošlapanou cestičku vedoucí do zasněženého lesa...

Po pár minutách stoupání do mírného kopečka mi jen problesklo hlavou, že přesto, že každá vrstva na mém těle nese nálepku "termo" (a že jich nebylo málo), je mi zima. Ve městě bylo ráno něco kolem -17°C až -20°C. Ale jak jsem šlapal výš a dál od Jasperu, zdálo se mi, že to bylo čím dál horší. No říkal jsem si, že musím jít rychleji, abych se zahřál, a tak jsem také učinil. Musím upřímně říct, že jsem chtěl fotit vše, bohužel mě každé zastavení, sundání rukavice a vytažení zmrzlého mobilu z kapsy hodně bolelo. Každých 20 sekund bez rukavice znamenalo dalších 5 minut následného rozmrzání ruky v rukavici. Holt za krásu se platí. Pár fotek jsem po cestě k jezeru Pyramid přece jen pořídil.

Po aplikaci taktiky "makej vole ať se zahřeješ" jsem se opravdu začal cítit lépe. Tělo je vskutku neuvěřitelný nástroj a zima mi úplně přestala vadit. Pak přišel moment, kdy jsem začal něco vidět těsně před sebou. První jsem si myslel, že mám nějaké mžitky před očima, pak že mi do oka něco spadlo, ale po pár sekundách jsem přišel na to, že to něco opravdu vidím a že to jsou kousky ledu, které mi visí z čepice. Legrační. To už jsem byl v dobré půlce pochodu uprostřed lesa.

Protože už mi bylo teplo, pobavilo mě to a šel jsem dál. Po cestě jsem viděl nejednu srnku a nespočet těch malých otravných veverek, které mě vždycky vyděsily k smrti. Všimly si mě dříve než já jich a rychle začaly šplhat po stromech nahoru, přičemž shazovaly sníh a narušily jinak dokonalé ticho lesa. Maje v čerstvé paměti rozhovor o vlcích, který proběhl v informačním centru, necítil jsem se zrovna pevný v kramflecích, když mi tohle párkrát ty malé potvory udělaly. Jak už to ale u strašpytlů bývá, přežil jsem. Po přibližně 2 a půl hodině jsem byl už velice blízko cíli. Bylo kolem poledne a začalo se citelně oteplovat, odhaduju na nějakých -10°C. Ono to Sluníčko vždycky dělá divy. Každopádně moji čepici, nákrčník a řasy zanechalo ranní počasí v pokrývce ledu.

A to už přicházím na malý ostrůvek, který zasahuje do jezera a z kterého je vytvořeno překrásné místo na letní pikniky a rozjímání. Nese s sebou i zajímavou historii.

Zde stojí, že ostrůvek byl "milován k smrti". Spousta lidí, která jej navštěvovala, zničila půdu a rostliny na ostrůvku. To nevydržely ani stromy, které díky půdní erozy popadaly. Nicméně v roce 1998 byl spuštěn projekt na obnovu fauny a flóry a "rekonstrukci" ostrůvku. Nakonec byl ostrov samotnými obyvateli Jasperu a dobrovolníky ze společenství Narodního parku zrekonstruován do původního stavu a byla vytvořena stezska napříč ostrovem, aby se historie již neopakovala. Projekt měl mnoho donorů, mezi nimi je spousta obyvatel Jasper. Investují do přírody a pozemku, i když jim nepatří, je to kolektivní vlastnictví. Ne jen města Jasper a nejen Národního parku, ale všech, kteří chtějí toto místo navštívit. Neříkám, že jsou všichni Kanaďané takoví a že přemýšlejí stejně, tohle je ale něco, z čeho by se mohl poučit celý svět. Taková mentalita, zdá se mi, v ČR spíše není než je. Pamatuju si, když jsem na chalupě s dědou čistil příkop, který je už několik metrů vzdálený od našeho pozemku, od větví a různého bordelu. Když přišel soused, smál se nám, proč tohle děláme, že je to práce města a že jsme hloupí, když se namáháme s úklidem něčeho, co není naše. Měl pravdu, byla to starost města. A mně se to v té chvíli taky nechtělo dělat. Když jsem ale četl tuhle ceduli u Pyramid lake, uvědomil jsem si, že kdyby takovou hloupost udělal každý, spousta věcí se změní. Kdyby si každý vážil svého okolí, vše se změní. Třeba se jednou na přírodu a okolí lidí v ČR začne jednou nahlížet také tak, jako tady u kanadského jezera.

V tomto rozjímání jsem se rozhodl, že si najdu pěkné místečko na ostrůvku a dám si sváču. To ovšem nedopadlo úplně podle plánu. Jak jsem totiž psal, že vše na mně mělo nálepku "termo", neplatilo to pro můj batoh. Ten zjevně neměl takovou vnitřní výhřevnost, jakou jsem od něj očekával a můj oběd i voda zmrzly. Co se týče jídla, zachránil jsem se hodně studeným křupavým zbytkem sendviče. Ten přežil zřejmě díky balení ve fólii, ale i tak...to že byl křupavý nebylo dílem tepla, nýbrž zimy. No vodu jsem měl v petce, takže ta byla fest. 2 litry ledu v láhvy od Pepsi. Náladu mi to ale nemohlo pokazit, Sluníčko svítilo a vůbec bylo nádherně. K pár fotkám přidávám opět kontrast zima - léto, pohled z ostrůvku.

Asi po půl hodině, co jsem sám obdivoval výhledy a svůj zmrzlý oběd, přisli si na zmrzlé jezero hrát nějací malí chlapci. To byl pro mě signál, že je čas jít zpět, a tak jsem se pomalu dal na zpáteční cestu. Než se tak stalo, vyfotil jsem si je na památku.

Pak už jsem teda uháněl zpět do lesa a vyrazil směr Jasper. Po cestě se mi ještě zdálo, že bych si mohl vyfotit úsek, kde jsem opravdu potřeboval sněžnice. Asi by to bez nich šlo taky, ale je to vynález opravdu dobrý, ušetří mnoho námahy při pochodu v hlubším sněhu.

Když jsem dorazil zpět do Jasperu, ukázalo se, že mám přece jen ještě tak 2 hodiny čas. Rozhodl jsem se tedy, že mi chození ještě nestačilo a vydal jsem se na druhou stranu od Jasperu a to na Old Fort Point. To je skála, která se tyčí na břehu řeky Athabasca a je zní poměrně dobrý výhled na celé údolí, v kterém leží Jasper. Tak jsem teda šlapal dál! Nebylo to tak daleko, a tak jsem za necelou hodinu přišel ke skále. Musím se přiznat, že vydrápat se nahoru mi teda dalo dost zabrat. Ale ani tohle stoupání jsem nevzdal a Jasper i s okolím jsem si vyfotil. A co bylo ještě lepší, trošku popustil led v mé pet láhvy, takže jsem si na vrcholku chvíli usrkoval vodu.

Řeka Athabasca opravdu vzdoruje svému osudu a jsou místa, kde není na povrchu zamrzlá. Co mě ale zaujalo ještě více je fakt, že kanadská vláda zařadila tuto řeku na seznam národního dědictví Kanady. Další ukázka toho, co pro Kanadu znamená příroda. Vše je napsané zde. Na kámen jsem narazil náhodou a první jsem ho musel oprášit od sněhu, pak jsem si početl.

Po malém čtení už jsem upaloval zpátky do města, abych nepřišel pozdě na sraz se svými kolegy, kteří strávili den lyžováním. Ve městě jsme se úspěšně sešli, následovala večeře, živá muzika v jednom z barů a spánek.

Třetí den jsme udělali několik kratších zastávek a procházek a pomalu museli jet zase domů a do práce. Naše nejdelší zastávka byla na jezeře Maligne. Odtud jsme si udělali rychlou procházku na Losí jezero (losa jsme neviděli), a pak jsem se ještě prošel po samotném jezeře Maligne. Trochu nás opět trápila zima. Jelikož jsme neměli žádný nepřetržitý pohyb, spíše více krátkých procházek, bylo to chvílema opravdu nepříjemné. Ale pravého dobrodruha nesmí nic zastavit!

Po této zastávce jsme se pomalu vydali na cestu zpět. Opět jsme si těch 5 hodin užívali, úplně poslední zastávka - výhled na Peyto lake.

Nakonec zde mám krátké video, aby bylo jasno, že jízda v Britské Kolumbii opravdu není jako stát v zácpě na dálnici D1 u sjezdu u Brna.

Tímto videem ukončuji dnešní hlášení. Jsem zdravý, Kanada je krásná a užívám si tady co to jde!