Jumbo pass - nádhera a dobrodružství v jednom

Píše se rok 2018 a já s Martinem a Lukášem jsme se dne 6.8. v pondělí vydali do průsmyku Jumbo. Den to byl vskutku krásný hned od chvíle, co jsem se o půl 9 ráno probudil. Protože byl v Britské Kolumbii svátek, věděl jsem, že budu mít zaplacený den práce, přestože mám volno haha! To si potom to volno užívám ještě dvojnásob. Dostal jsem v podstatě zaplaceno za výlet hahaha. Vyrazili jsme v 11:30, tedy dost pozdě. Nikdo z nás nepředpokládal, že bude výlet do průsmyku, který je vzdálený nějakých 35 kilometrů, na celý den. No nakonec jsme se vraceli už za tmy samozřejmě, ale o tom dále v článku.

Naše hlavní obava spočívala v našem kouzelném kočáru. Martinův minivan, značky Dodge, je vskutku urputný bojovník a spolehlivý společník na cestách, ale na "silnici" pro off road vozidla přece jen není stavěný. K Jumbo passu totiž vede prašná dejme tomu polňačka, která je využívána Správou lesů a parků Britské Kolumbie. Jejich auta vypadají nějak takto.

To je samozřejmě trochu nadsázka haha. Na toto monstrum jsem narazil ve vesničce, převážel na korbě motorový člun hahaha. Ale v podstatě je silně doporučeno mít na tuhle polňačku truck s pohonem na všechny 4 kola. No náš minivan nesplňoval ani jedno kritérium. Jako odvážní Češi, kterými jsme, jsme se přesto pustili beze strachu na cestu. Musím teda říct, že dobrodružství to bylo haha. V posledním úseku cesty jsme museli přebrodit potok a následně každých 20 metrů skládat šutry a velké klacky tvaru fošen pod kola minivanu, aby bylo možné pokračovat přes značné díry a výmoly v silnici. Práce to byla těžká a kupodivu i velice zábavná. Cítili jsme se jako praví dobrodruhové, odkázáni sami na sebe uprostřed tvrdé a neodpouštějící divočiny haha. Pro zájemce jsem připravil 2 videa při jednoduchém přejezdu potoka. Na zpáteční cestě jsem již video pořídit nemohl, protože jsem stál v potoce a navigoval řidiče přesně kudy jet, jelikož voda byla už dost hluboká a báli jsme se, že tam někde zapadne do díry mezi kameny.

Je nutno říct, že jsme byli tedy na zpáteční cestě hodně překvapení, jelikož voda opravdu o pár čísel stoupla. Trochu nám zmrzly úsměvy, když jsme to viděli, ale nakonec jsme to s velkým nasazením a úsilím zvládli.

Tak zpět k začátku výšlapu. Po překonání všech překážek jsme po 35 kilometrech cesty, které nám trvali 2 hodiny přesně, dorazili k začátku turistické trasy směr Jumbo pass. Nebyla to trasa dlouhá, ale převážně dost prudká. Každopádně pro nás zkušené horaly žádný velký problém, za přibližně hodinu a půl jsme dorazili na její konec, kde se nachází horská chata. Tu je možné si pronajmout na přespání, ale je to celkem drahé, takže jsme spaní tam vynechali. Po cestě k chatě jsme se nechali unášet krásou alpinské vegetace! Jumbo pass a okolí je jedno z mála míst alpinského typu, takže rozkvetlé zelené louky a všude potůčky, to byla nádhera.

Tahle krásná cesta vedla až k chatě, u které jsme krátce posvačili a rozhodli se, že zkusíme vyjít ještě na vrcholek nad ní. Byli jsme přesvědčeni, že chata bude na vrcholku, ale k našemu překvapení byla v takovém maličkém údolíčku pod vrcholkem, takže jsme chtěli vystoupat nad ni a užít si ten výhled. To se nám v rozmezí několika minut povedlo. Otevřel se před námi nádherný výhled a zjištění, že můžeme ještě dále zhruba tak 2 kilometry pokračovat po hřebeni! Takže jsme samozřejmě tuhle nabídku neodmítli. Tyto 2 kilometry (možná to bylo méně, nevím) jsme s častýma přestávkama šli skoro 2 hodiny, protože jsme se nemohli vynadívat na okolní svět. Nádhera.

Mám fotek ještě více, ale snad alespoň těmito pár fotkami získáte nádech toho magického místa! Poflakovali jsme se tam po hřebeni, dokonce jsme si pustili hudbu a zatančili na obrovském balvanu, ale to video bohužel nemám zatím haha. Stejně si nejsem jistý, jestli by mělo vůbec spatřit světlo internetu a být zveřejněno. Každopádně když jsme zjistili, kolik je hodin, tak jsme se vydali na cestu zpět. Cesta z kopce byla mnohem jednodušší než cesta nahoru, takže jsme poměrně rychle byli zpět u auta. Největší událostí sestupu bylo blízké setkání se srnkou, která věřte nebo ne, vypadala, že na nás vystartuje haha. Já teda získával bezpečnou vzdálenost, zatímco Martin ji začal natáčet. Tady se ty zvířata úplně zbláznily. Nemají zkušenost s lidskou agresí, takže se člověka vůbec nebojí, což se prokázalo potom i na cestě zpět autem.

Dá se říct, že na cestě zpět autem přišlo největší dobrodružství, nejenže jsme museli znovu přebrodit potok, který značně zvýšil svou vodní hladinu, ale stále jsme potkávali nějaké zvířata, která odpočívala na cestě. Třeba zajíc. On si tam ten ušák prostě tak sedí, my přijeli na metr k němu a on teda jedním skokem aspoň uhnul z cesty, ale i tak zůstal stát metr od auta a sledoval jak projíždíme. Vypadalo to jako by čekal na kraji vozovky na semaforu hahah. Pak několik srnek, které zase vypadaly, že mají silnici za závodní dráhu a honily se tam jako šílené. No a pak přišlo to nejhorší! Kluci se smáli a křičeli "křepelky!!", no spíš to byly nějací malí bažanti, mláďata, které se promenádovaly nám pod kolama. Tak jsme zastavili a kluci hned dostali super nápad, že jedno chytíme a aspoň si ho pohladíme než ho pustíme. Podařilo se mi zachytit první pokus, kdy náčelník Siouxů zvaný "Skopová hlava" (Martin v modrém) a jeho věrný učeň Lukáš nadbíhali malému bažantovi, který jim pláchl bez jakéhokoliv úsilí hahaha.

Co se zdá jako nemožné se nakonec stalo realitou, Lukáš, který si všiml, že jedno z bažantích mláďat nám vletělo do kola auta (hahaha), ho odchytl do trička a velice jemně že si ho máme pohladit. Malé začalo najednou nějak nahlas pípat a k našemu velkému překvapení obrovská matka, kterou jsme vůbec neviděli přilétat, nás začala atakovat. Martin teda v panice rychle zavřel dveře u řidiče, kterýma se zabijácká matka chtěla dostat dovnitř, nějak si ale nevšiml, že okno je naplno stažené, takže v podstatě nic moc záchrana hahah. Jako 3 správní hrdinové jsme začali křičet a panikařit, no naštěstí Lukáš v té panice vypustil malé zpět na svobodu, takže se tato vypjatá situace uklidnila. Jak se říká, co se stane v Kanadě, zůstane v Kanadě, takže příště, až budu vyprávět tuto hrůzostrašnou historku, zaměním zřejmě zvířecí druh. Z bažanta udělám medvěda a bude ze mě hrdina!

Pokračovali jsme tedy v cestě, plní dojmů a zážitků a ve velice dobré náladě. To už se pomalu stmívalo, naštěstí nejhorší cesta byla za námi, takže už jsme bez potřeby vylézat z auta a podkládat kola dojeli bez problémů domů. Po příjezdu kolem půl 11 jsem si jako největší gurmán udělal mraženou pizzu a šel rovnou do postele. Příští týden máme více alternativ, takže uvidíme, pro kterou se rozhodneme, ale určitě to bude stát za to! Mějte se zatím krásně!

PS: Naučil jsem se vkládat videa. Stejně jako lidský druh se i já individuálně vyvíjím. Doufám, že všem půjdou spustit, kdyby ne, řekněte. Nebudu schopný to opravit, protože tomu vůbec nerozumím, ale aspoň budu mít tu informaci o nefunkčnosti.