Mt. Nelson - nejvyšší hora v regionu, zároveň nejobtížnější výstup v životě

Dne 14.8. jsme se přes všudypřítomný kouř konečně rozhodli uspořádat expedici na Nelsona, nejvyšší horu v regionu. Výstup na tento vrchol je možný pouze v měsíci srpnu, jelikož ve zbytku roku je summit pokrytý sněhem, což jeho pokoření hodně komplikuje a místy až znemožňuje. S kouřem už se nedalo nic dělat, ten tady ještě nějakou dobu bude a kdybychom ještě čekali, tak je možné, že už by zase začalo nahoře sněžit a my tak propásli šanci.

Vyrazili jsme v 6:15 ráno, teploměr ukazoval něco mezi 5°-7°C a já okamžitě nasprintoval do auta a zavřel za sebou dveře, majíc na sobě rukavice a 3 vrstvy oblečení. Celý výstup bych rozdělil na 3 hlavní části. První byl výstup lesem na kopec, který nás následně dovedl do údolí pod Mt. Nelson. Druhá část bylo samotné údolí, které jsme museli přejít až pod samotnou horu. Třetí a nejnáročnější část byl samotný výstup na toho proklatého Nelsona haha.

Autem jsme po necelé hodině dorazili na startovací pozici pod neznámý kopec, který jsme první museli přejít, abychom se dostali do údolí pod Mt. Nelson, tam měl ten pravý výstup teprve začít. Jenže to nebylo vůbec tak jednoduché. Od prvního kroku to byl totiž neuvěřitelně strmý výstup. Když říkám strmý, tak fakt strmý, nic takového jsem asi ještě nezažil, prostě neuvěřitelný krpál bez jediného odpočinkového úseku. První video ilustruje právě tuto první část cesty. Je třeba podotknout, že všechen dokumentující materiál náleží mému kamarádovi Martinovi, který si připevnil na hlavu GoPro kameru. Já nechal svůj mobil pro jistotu v autě. Videa ani fotky tedy nejsou mé a sem tam se v nich asi objeví i nějaké to "vole", tak to prosím ignorujte hahaha.

V tomto duchu byla celá první část cesty dokud jsme nepřešli ten první kopec a nedostali se do údolí pod Mt. Nelson. Tam začala druhá část, která už nebyla tak prudká, za to už začínal být obtížnější terén. Ten byl tvořený většinou velkými až středními kameny, po kterých jsme museli opatrně volit tu nejschůdnější cestu nahoru. V údolí hory Nelson to vypadalo asi takto.

Tohle už je prosím fotka asi z 11:15 ráno, takže to už jsme měli za sebou asi 4 hodiny cesty a podle mého odhadu je to již za půlkou toho údolí, které bylo překvapivě rozlehlé. Když jsme vyšli z lesa a viděli celé údolí před sebou, říkal jsem si, že to bude max hodinka a budem pod Nelsonem. Ale ono ani náhodou, trvalo nám to mnohem déle, a proto nebyla jiná možnost a asi v půli údolí jsme dali přestávku na jídlo, protože jak všichni dobře víme, jsou 2 věci, které se nesmí podcenit. Oblečení a jídlo!

V momentě, kdy jsme si uvědomili, že máme jít ještě kilometr stoupání, jsme pocítili trochu obavy haha. Přece jen jsme už dobré 4 hodiny šli a on se cíl nijak nepřibližoval. Nezbývalo nám nic jiného, než šlapat a šlapat dál a po nějaké době jsme přece jen uviděli Nelsona v plné jeho kráse. Moment nadšení, že se přibližujeme, vystřídal hned moment dalších obav, jelikož jsme netušili, kudy dál. Na Nelsona nechodí spousta lidí, tudíž neexistuje žádná oficiální stezska, kudy se dostat na vrchol. Když jsme se ptali lidí, kteří tam vylezli, tak nám každý řekl něco jiného, tudíž to bylo na nás. Museli jsme se rozhodnout, zda stoupat nahoru po suti, což je v podstatě cesta stylem krok nahoru a dva kroky dolů, anebo začít hned od začátku šplhat po skále.

Po tom, co jsme asi 5 minut stáli na tomto místě a rozhodovali se, začal Martin, přezdívaný Sioux nebo také náčelník "Skopová hlava" (při tvorbě přezdívky jsem využil svých bohatých zkušeností z mládí s Karlem Mayem a jeho Vinnetouem), šplhat po skále po naší pravé ruce (viz. video). Takže jsme ho všichni následovali a na vrcholek jsme se tedy snažili dostat ne po suti, ale z pravé strany po skále. Byla to volba správná? To už se nikdy nedozvíme. Co ale víme jistě je, že to nebyl žádný med. Od této chvíle se začala třetí etapa výstupu a že teda byla sakra náročná. Šlo to pomalu, těžce.

Tak jsme se pomalu ale jistě škrábali po skále nahoru až jsme přišli asi po dalších 3 hodinách lezení pod vrchol, kde nás čekala poslední skála, která musela být zdolána. Pro ilustraci zde využiju parádní videa od kamaráda. V této fázi bylo asi nejdůležitější dodržovat rozestupy, protože každý kdo šel shazoval chtě nechtě šutry. Takže jsme si říkali kdo a kdy může jít a hlavně kudy. Spolupráce fungovala a vše proběhlo bez problému.

Po vylezení této poslední skály, když jsme si říkali že dál už to opravdu nepůjde, spatřili jsme kříž na vrcholu a zajásali. Po více než 7 hodinách šplhání se nahoru jsme dorazili do cíle!

Na vrcholu jsme už neměli ani pořádně sil se nějak radovat. Byli jsme vyčerpaní a hrozně rádi, že jsme to konečně zvládli. Posedali jsme si a kochali se nádherným výhledem, který sice trochu kazil kouř, ale v té chvíli nám to bylo úplně jedno haha. Všichni jsme si sáhli na kříž, vytáhli jídlo a u lehké hudby asi hodinu relaxovali.

Nutno podotknout, že jsme se všichni taky solidně spálili, ale tak to by nebyl pořádný odpočinek na vrcholu hory bez nějakého spálení se. Kříž v sobě měl taky úschovnu na vzkazy, které tam lidi dávali už od roku 2015. No řeknu vám, na to, že to je 3 roky, moc vzkazů tam teda není hahah. Náročnější výstup jsem fakt asi ještě nezažil. Našli jsme mezi vzkazy jeden od našich českých kamarádů z minulého léta, některé z nich jsem i já krátce potkal po svém příjezdu těsně před tím, než odjeli, takže jsem věděl o koho se jedná. Svižně a obratně jsme hned přidali vzkaz vlastní.

Dlouho jsme ještě seděli, kochali se a odkládali, čeho jsme se všichni báli - cesty zpět. Bohužel ten moment musel dříve nebo později přijít, přišla tedy poslední fotka, takzvaná vrcholovka, a začali jsme sestupovat.

Je celkem jasné, že jsme nemohli sestoupit stejnou cestou, kterou jsme vylezli, protože to by bylo fyzicky nemožné. Zvolili jsme tedy sestup sutí, což se nakonec ukázalo, jako celkem zábavná varianta. Bylo to jako sjíždět na snowboardu. Kamení bylo tak volné, že jsme v podstatě klouzali dolů. Museli jsme si dávat pozor zase, abysme neházeli kamení jeden na druhého, ale jinak to nebyl žádný problém. Místy byla potřeba taky hlídat, aby se nám to příliš nerozjelo, protože už bysme se těžko zastavovali, ale i to jsme celkem v pohodě zvládli a než jsme se nadáli, byli jsme zpátky v údolí pod Nelsonem. Zde malá ukázka, jak to vlastně probíhalo.

Nejhorší na celé cestě dolů byl fakt, že když jsme dorazili zpět do údolí, bylo už skoro 5 hodin odpoledne a my byli šíleně unavení. Už to byla pěkná otrava sestupovat zpátky údolím až do toho lesíka no a pak přišlo úplné peklo. Slézat tím nejprudším lesíkem z kopce dolů k autu, to byl naprostý očistec! První etapa se nám stala osudnou, nadávali jsme, proklínali ten kopec, unavení, špinaví, celí bolaví, no šílené. Nakonec jsme k autu dorazili něco před 8 večer, oficiální čas celé túry kolem 12 a půl hodin. Třeba mít na paměti naše časté přestávky na cestě po skále nahoru a naši asi hodinovou přestávku na vrcholu, ale i tak, 12 a půl hodiny je teda celkem výkon. Domů jsme přijeli já už ani nevím v kolik, před 9 večer? Padl jsme do postele jako polomrtvý člověk a usnul asi o půl 10 tím nejtvrdším spánkem. Ráno mě probudil budík, ale když jsem chtěl vstát a obléct se do práce, nešlo to hahaha. Nohy nefungovaly, měl jsem co dělat, abych se dobelhal do koupelny a do práce jsem přišel asi o 5 minut pozděj, což naštěstí nijak nevadí. Člen výpravy Ondra, ten se zmohl jen na to, že po zazvonění budíku natáhl ruku k mobilu a napsal omluvnou zprávu, že do práce nepřijde, protože nemůže chodit hahah a spal spokojeně dál. Možná jsem to měl taky tak vyřešit, protože jsem to pak dospával a léčil se z bolesti stehen ještě celý týden. Každopádně musím říct, že to stálo za to. Ten úžasný pocit, že jsme to zvládli a vyšplhali na ten vrchol, je k nezaplacení.

Vše tedy dopadlo dobře, všichni zdraví a šťastní! Dlouho jsme zpracovávali videa a fotky, a taky jsem neměl moc času, takže mi trochu trvalo přidat report z výletu. Dnes ho dokončuji a shodou okolností už máme za sebou nové dobrodružství, které proběhlo na jezeře v nejbližším městečku Invermere. To asi na celý report nebude, ale určitě ukážu videa nebo fotky v průběhu týdne, protože to byl opět úžasný zážitek a sranda! Tak se zatím mějte krásně a jsem s pozdravem!