Nong Khai - Brána do Laosu
Provincie Nong Khai, ležící na hranici s Laosem, je jednou z těch menších v Thajsku. Celkem má pouze něco mezi 500 a 600 tisíci obyvateli. Samotné město Nong Khai potom kolem 50 tisíc obyvatel. V Thajsku mají většinou (nevím jestli u všech, ale připadá mi to tak) pojmenovanou provincii podle hlavního města, takže Nong Khai = provincie a Nong Khai city = město.
Po příletu do Bangkoku jsem se ubytoval v hostelu za nějakých 80,- Kč na noc. Nevěřil jsem, ale opravdu to tak bylo. Každopádně předem jsem nevěděl, do čeho jdu. Hostel byl v nejrušnější a nejturističtější ulici Bangkoku, tudíž jsem se po celém dni cestování skoro nevyspal. Přiletěl jsem večer, takže jsem z letiště uháněl přímo na hostel a spát. První den jsem se rozkoukával, našel si jiné ubytování, abych se vyspal a den na to jsem už vyrážel do Nong Khai. O mém rozkoukávání v Bangkoku více v článku o Bangkoku haha. Ale vyražme už do Nong Khai...
Takže...po dohodě s mou kamarádkou z Nong Khai jsem si jako dopravu na cestu dlouhou necelých 630 kilometrů vybral noční autobus firmy Nakhonchaiair. Cena byla tuším něco kolem 4 stovek, říkal jsem si, že na thajské poměry je to celkem dost. Ale k mému velkému překvapení autobus splňoval evropské standardy. Dostal jsem občerstvení, vodu, deku, polštář a cesta utekla celkem rychle.
Pak jsem se dokonce dozvěděl, proč mi kamarádka doporučila tuto společnost. Jako jedna z mála má totiž jízdní řád hahaha. Takže mají uvedený plus mínus čas příjezdu...No, super. Dorazil jsem ráno kolem 8 do Nong Khai. Ne že by na tom nějak záleželo, protože v momentě, kdy jsem dorazil, moje kamarádka teprve vyjížděla z domu snad. Nevím, jestli je to celosvětový trend žen, nebo spíše povaha Thajců, kteří fakt příliš na čas nedbají. Možná kombinace obojího. Nakonec dorazila i se snídaní, kterou koupila po cestě, takže bomba haha.
Mít thajskou průvodkyni bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Obratně vše zařizovala, a tak jsem si mohl naplno užívat prostředí. První na našem (spíše jejím) programu byla zastávka v buddhistickém chrámu. Thajci jsou v drtivé většině buddhisti a každé ráno chodí do chrámu. Zanechávají tam přání v podobě modliteb. Jak sami pro sebe, tak pro své blízké. Kamarádka mě naučila celý rituální postup, takže jsem si to taky vyzkoušel haha. Není nad nové zkušenosti...
Další na programu - komplex Sala Kaew Ku. Taková oslava a poklona buddhismu od laoského architekta a umělce...
Potom, co jsme se dostali dovnitř komplexu, přijel zájezd malých dětí. Meen (přezdívka kamarádky) mi řekla, že to je exkurze, na které dětem ukazují koloběh života a základní pilíře buddhismu, které jsou v podstatě vyobrazené v podobě těchto soch. V areálu je místo, které reprezentuje kruh života. Je tam vyobrazeno, jak funguje život a co se děje po smrti člověka a děti se to od malička učí. Také o reinkarnaci. Zajímavé, jak odlišná je výchova dětí v Thajsku.
Tady jsem natočil jak děti blbnou v kruhu života.
Celkově je buddhismus hluboko zakořeněný ve společnosti. Narozdíl od ostatních náboženství je ale buddhismus spíše takovou radou do života než příručkou k životu, podle které by se řídili. Thajci si užívají úplně všeho bez nějakých skrupulí. Nic jim v podstatě nediktuje co mají a nemají dělat a přesto, že spousta z nich je dost chudých, přišlo mi že se pořád jenom smáli. Všichni. Pořád se smějou. Další věc, co mě hodně zaujala, byla situace, když nám Meen objednala rybu tradiční pro severovýchodní region Thajska. Nevěděla, jak mi to má říct anglicky, trochu s angličtinou bojuje, tak mi to napsala do překladače do mobilu dřív, než jsme začali jíst. Bylo tam "ta ryba umřela, abychom my mohli žít". Dost mě to zarazilo, vypadá to, že spousta Thajců takhle opravdu přemýšlí. Takže buddhismus musím hodnotit jako velice sympatickou víru.
No a abych dostál svého slova, tady je pár dobrot, které jsem vyzkoušel.
Tohle je prosím polévka "Leng". Hlavní ingrediencí jsou vepřové maso a kosti, zelenina a asi půl kila neskutečně pálivých chilli papriček. V thajsku jsem od té doby nejedl nic ostřejšího, a že jsem toho zkusil fakt hodně. Dvě lžičky této polévky a proměnil jsem se ve škytající orosenou ředkvičku. Bez nadsázky. Strašně mi to chutnalo, ale moje tělo mě za to asi nenávidí až do této chvíle. Samozřejmě vše k velkému pobavení místního personálu, Meen a kolemjdoucích.
Rybička, vpravo nějaké věci, které nevím jak se jmenujou, vařené vejce po thajsku (které jsem si od té doby kupoval každý den na snídani) a vedle rybičky je "papaya salad", druhá nejostřejší věc v thajsku haha. Prostě papája která plave v chilli. Šíleně ostré, ale moc dobré. Stejně jako většina thajských pokrmů haha. Bojoval jsem bojoval, ale asi už jsem vypadal fakt hodně špatně, protože se najednou objevila Meen a nesla mi kolu s ledem, ať to zapiju...
V Nong Khai jsem si našel ubytování v rodinném guesthousu. Nevěděl jsem co to bude, ale byl jsem úplně nadšený, když jsem to konečně našel. Nevěřil jsem, že platím, kolik platím. Krásný pokoj, čistý, přímo u řeky Mekong. Takže přes řeku jsem měl na výhled Laos v plné kráse.
Podél řeky vedla promenáda, ale moc lidí jsem nepotkával. Celkově Nong Khai je hodně tiché a klidné město. Alespoň v porovnání třeba s Bangkokem, který je opravdu jiná liga.
Na jeden den jsem se chtěl dostat do Laosu, do hlavního města Vientiane. Z Nong Khai vede historicky první "most přátelství" do Laosu. Bohužel zatímco pro Thajce je vstup velice jednoduchý, pro cizince je to složitější a stojí to na místě celkem dost peněz. Není to nijak šíleně drahé, ale na to, že jsem tam chtěl být jen 1 nebo 2 dny to prostě nestálo za to. Tak jsem to vzdal, třeba příště!
Celá atmosféra mých prvních dní v Thajsku byla super. A nemůžu ani pořádně poděkovat své průvodkyni! Bez pomoci místního je vše určitě taky super, ale s někým, kdo to zná, je to vždy lepší. Poslední den v Nong Khai jsme se zastavili ve veřejném parku a opět jsem byl moc příjemně překvapený. Zdá se, že každé větší město, podobně jako v Evropě, má velké veřejné parky. Ty jsou fakt obrovské a hlavně lidi tam opravdu chodí cvičit a relaxovat. V Nong Khai jsme tam potkali jen pár lidí, ale v následujících městech jsem opravdu narazil na lidi všech věkových kategorií, kteří v těch parcích dělali snad vše, na co si vzpomenete.
Další den už jsem se přesouval, tentokrát vlakem, do Udon Thani! Takže směr jih!