Nový rok, další dobrodružství!

Píše se rok 2019 a skupina mladých lidí, včetně mě, pokračuje ve své cestě kanadským životem. Po krásných českých Vánocích, které jsme si s přáteli udělali, přišly náročné dny v práci a nakonec Silvestr. Ten jsme oslavili jak to jen šlo, ale žádné velké dovádění, musel jsem ráno do práce. Každopádně ohňostroj na sjezdovce byl pěkný.

V novém roce bych chtěl uskutečnit další plány, ale než se tak stane, ještě mi zbývá pár posledních měsíců v Kanadě a já si je hodlám užít naplno! Proto od začátku roku co nejvíce lyžuju. Snažím se lyžovat. Když se dívám kolem sebe na své kamarády, připadám si jako úplný začátečník. Na druhou stranu to není vůbec ke škodě, jelikož už se mi dostalo pár rad, jak se zlepšit. A já budu dělat vše, co je v mých silách, aby k tomu zlepšení došlo! Myslím, že jsem na dobré cestě k tomu stát se po curlingu profíkem i v lyžování. Taky jsem si zamiloval chození se sněžnicemi. Je to sranda a navíc to opět navozuje ten pocit profíka. Kolem chodí lidé v obyčejné obuvi, ale počkat! Já ne, já mám sněžnice, jsem profík haha. Nejlepší na tom je, že se tak dá dojít na místa, kam nikdo kvůli množství sněhu nechodí. A tam, kde nejsou lidi, je čistá příroda.

Je to už asi takový můj koníček chodit na místa, kam nikdo jiný nechodí. Platí to jak v létě, tak v zimě. A obzvláště v zimě to má neskutečné kouzlo.

Dnes jsme se s kamarádem místo lyžování (už nás oba bolely nohy) vydali na malý výlet do Kootenay National Parku. Dá se říct, že je to tady za rohem, tento národní park se nachází asi 35 kilometrů od Panoramy, našeho domova. Začíná městečkem Radium, kde se nacházejí horké prameny, jichž jsme už nejednou využili zejména při návratech z výletů. Park poté směrem na sever plynule přechází v Národní park Banff na severovýchodě a Yoho na severozápadě. Náš krátký výlet byl skvělý. Musím říct, že jsme tedy neviděli nic "speciálního" a ani jsme nic takového nedělali. Ale byla to nádhera. Opakuju to denně v reálu, a také často na internetu, ta příroda je dechberoucí. Dnes jsme se jako jediní šílenci pokusili dorazit k Helmet/Ochre junction, což je podle mého názoru soutok dvou lesních říček. Těžko říci, co to opravdu je, jelikož jsme tam nedošli haha. Bylo to nemožné. Nejen, že turistické cesty v zimě nejsou udržované, ale zrovna tuto cestu zřejmě od konce léta nepoužil jediný člověk. Proto jsme v průběhu procházky museli přiznat porážku, otočit se a vrátit zpět. Brodit se totiž po pas ve sněhu je opravdu náročné. Taky pomalé. A v neposlední řadě hodně "osvěžující". Než se ale dostanu k fotoreportáži tohoto z části radostného, z části frustrujícího, hlavně ale směšného zážitku, začnu od začátku. Nikdy jsem tady na blogu ještě neukázal, jak vlastně vypadají místní cesty. Dnes je ten správný den ukázat, jak se tady v Britské Kolumbii jezdí. Varování předem! Použiju slovo, které nerad s Kanadou spojuji, avšak zde se mu nevyhnu. Protože už samotná cesta je NÁDHERA!

Takto jsme si jeli asi 2 hodiny a výhledy se nejen mění, ale i zlepšují! Když jsme vjížděli do Kootenay parku zastavili jsme na odpočivadle.

Co na to říkáte? To je prosím první odpočivadlo. Kdybychom měli zastavovat pokaždé, když se nám líbí okolí, vůbec bychom se nerozjeli. Takže jsme jeli dále a spokojili se už jen s pozorováním okolí dálnice z auta. Tajně jsem ale i tak pár fotek udělal. Taková je tedy cesta a takové jsou tedy výhledy. Řízení je najednou zábava.

Když jsme tedy přijeli na místo, kde jsme plánovali začít naši vycházku, já už byl naprosto spokojený. Kdyby ten den skončil, nemám s tím problém. Ale ta největší sranda teprve přišla. Vydali jsme se na cestu k soutoku říček Helmet a Ochre. Začátek vypadal velice slibně, jelikož cesta se zdála prošlapaná. To nás velice povzbudilo a šlapali jsme rychle. Tak rychle, jak jen to šlo, jelikož hned co jsme opustili parkoviště a vešli do lesa, začala na nás vyskakovat nádherná panoramata.

Kolem dokola to bylo opravdu jako z pohádky Mrazík. A bohužel pro nás, teplota tomu také odpovídala. Nevím tedy přesně, kolik bylo stupňů, ale rozhodně nebylo teplo. Poznali jsme to proto, že jsme opravdu mrzli. Nemalou nápovědou nám také bylo zmrznutí očních řas, vousů a obočí!

Já se tedy kryl šálou až kam to šlo, takže mě mrazík nepostihl tak moc, ale Ondra utrpěl těžké omrzliny vousů hahaha. Přesto jsme se nenechali zastrašit svěžím počasím a šli jsme dále. A dále. A dále. A najednou už to dále šlo pomaleji. Najednou to šlo pomalu. A najednou se propadáme po kolena do sněhu. To si říkáme "sakriš, snad se to za chvíli zlepší". Nezlepšilo, naopak. Než jsme se naděli, propadali jsme se po pás. Malou ukázku i s Ondrovým výstižným komentářem na stav stezsky přikládám.

Když to začalo být ještě horší, než je vidět na videu, vzdali jsme tento boj, uznali porážku a otočili to. Je to škoda, ale já se náramně bavil i tak.

Usoudili jsme, že sníh po pás, mrznoucí prsty na nohou, rukou a omrzliny obličeje jsou už dostatečné pobídky k návratu, a tak jsme návrat zrealizovali. Když jsme se vraceli, Slunce už se tak nějak lenivě přehouplo přes svůj nejvyšší bod a nabídlo zajímavé osvětlení míst, kterými jsme už prošli. Vypadá to, jako by byla tma, ale to jen proto, že fotím proti slunečnímu svitu. Na fotce to vypadá tmavě, v reálu to bylo krásné.

Kousíček od parkoviště jsem ještě naposledy zachytil Ondru jak se prochází tou sibiřskou přírodou.

Myslím, že budou všichni souhlasit s tím, že to nevypadá vůbec špatně! Po návratu k autu jsme pár minut rozmrzali za chodu motoru a hlavně topení. Protože jsme ale měli ještě čas díky našemu předčasnému návratu, rozhodli jsme se navštívit ještě Marble canyon. Jsem si celkem jistý, že jsem o tomto kaňonu již psal v létě příspěvek do blogu, bylo ale zajímavé vidět, jak vypadá v zimě. Voda v kaňonu stále tekoucí, žádný náznak zamrzání, což mě tedy dost překvapilo a nedokážu si to vysvětlit. Zřejmě budu muset věnovat nějaký čas studiu tohoto fenoménu, protože mi to opravdu nejde do hlavy. Každopádně věc, která mě v okolí kaňonu zaujala ještě víc, byla obnova lesa. Každý rok zde shoří obrovská zalesněná území, ale za katastrofu se to opravdu nedá považovat. Všimněte si té úžasné lesní školky, která vyrůstá takřka z kořenů stromů spálených.

Po této krátké procházce kaňonem jsme se už pomalu vraceli domů. Nechyběl opět obdiv scenérie při jízdě autem a ani povinný nákup při průjezdu Invermere. Koupil jsme si Nutellu. Je drahá, není zdravá, ale prostě jsem si ji už zasloužil a dám si ji hned zítra na snídani. A dám si pořádnou vrstvu, aspoň tak tlustou, jak bude chleba.

Tak zase příště, jak na Nový rok, tak po celý rok!