Josef Pospíšil

Vyplnění podstránky "O mně" jsem zvažoval a dlouho odkládal. Nakonec mě k jejímu zveřejnění inspiroval jeden můj kamarád, který si shodou okolností nedávno také založil blog. Díky tomu jsem si uvědomil, jak každý moment a každá jednotlivá zkušenost utváří naši osobnost, naše myšlení a naši realitu. Proto pro mě bylo velmi těžké vyplnit kolonku "O mně", jelikož se to, kým jsem, mění každým dnem, každou minutou. Často používaný výrok "lidé se nemění" platí podle mého názoru jen pro lidi kteří v životě uvízli, zastavili se a odmítají jít dále. Naopak lidé plní života, zvídavosti a zdravé odvahy k uskutečňování svých snů, takoví se mění neustále. Měl jsem to štěstí potkat takové lidi a opravdu věřím, že to tak je.

Sám jsem možná navenek vždy působil sebevědomě, ale mé první cesty do světa mě stály hodně vnitřního přemlouvání a překonávání silného hlasu, který křičel "zůstaň, bude to jednodušší", "proč to děláš, už bys měl myslet na budoucnost!" Nakonec jsem ale z nějakého důvodu poslechl jiný hlas, který jsem vlastně v té době slyšel jen šeptat někde v pozadí. Tento hlas mě uklidňoval a podporoval v krocích do neznáma.

Každá má cesta, ať už devítiměsíční nebo dvoutýdenní, mě ale něco naučila. O tom daném místu, o ostatních lidech a hlavně o sobě samém. Na těchto toulkách světem jsem se začal čím dál více přátelit s tím uklidňujícím hlasem. Čím více jsem s ním konzultoval své myšlenky a rozhodnutí, tím méně jsem věnoval pozornost tomu agresorovi, který se mě snažil přesvědčit, abych už přestal blbnout a začal budovat jistoty. Najednou přišla doba, kdy jsem slyšel oba dva stejně zřetelně, avšak příteli, jak už to tak v životě bývá, jsem věnoval mnohem větší pozornost. Agresora jsem prostě začal ignorovat.

Od té chvíle uběhlo dalších pár let a já už znám jména jak svého úžasného přítele, tak agresora, který se ještě čas od času ozve, aby upozornil, že zde stále ještě je a že to nevzdá. Jmenuje se strach a zrcadlí všechny obavy, které do sebe vkládám buď já sám anebo to za mě dělá společnost. Čas od času hlasitě zakřičí, já už ale vím, že je jen na mně, jestli si jeho křik vůbec pořádně poslechnu nebo jen kývnu a zamávám. Tím mu vlastně dokáži říct "děkuji za radu, ale nenechám se ovládat a rozhodnu se sám". Vydal jsem se tedy na cestu se svým vnitřním přítelem a spoustou dalších, které potkávám každý den.

Budu moc rád, když se ke mně na této cestě přidáte, osobně či virtuálně a budu ještě radši, pokud mé zážitky někoho inspirují k rozšíření svých vlastních zkušeností!

Já pokračuju v cestě, a co vy?